Ať to není láska ...

Kapitola 1

" Výčitkám se poddat bráním,

vím že měl jsem možná říct,

bez tvý části jsem jen půlměsíc..."

Jako každé ráno mě vzbudila písnička Půlměsíc. Zpívá ji můj spolužák Adam kterého tajně miluji né kvůli chování ale kvůli vzhledu. Začala jsem se oblékat a malovat. Potom jsem si skočila na snídani do kuchyně. Vzala jsem si do ruky rohlík a šla vzbudit Ondru a Lukyho.

"Bráškové vztavejte."

Luky se probral hned ale Ondra ne. Nikdy se mu nechce jít do školy. Pomohla jsem Lukymu obléct a poslala kluky do koupelny. Já jim šla udělat snídani. Jedli strašně dlouho.

"Pohněte si prosím."

"Šegra klid."

odpověděl Luky a pokračoval v jídle. Já jsem úplně v klidu oni to nestihnou né já. Šla jsem si sbalit věci potom jsem šla pro věci Ondrovi ale ten je neměl zbalený. Já ho jednou zabiju.

"Ondráši kolikrát ti mám říkat ať si věci do školy balíš večer?"

"Tak já si je du sbalit."

"Nemusíš protože máš super sestru. Jo a jdeme tobě za pět mi minut zvoní."

Obula jsem Lukyho a vzala ho do náručí a utíkali jsme do školy a do školky. Škola a školka jsou naproti sobě. Takže ráno chodíme spíš běžíme spolu. Potom jsem se vydala na konzervatoř. Po cestě jsem potkala Hanku:

"Čau Háňo."

"Nazdar Nicol. Mě se tam nechce. Tobě jo?"

"Mě taky né ale musíme."

Došly jsme do třídy a posadili se na naše místo. Po chvíli přišla učitelka a začala nás přesazovat.

"... pan Mišík si sedne dozadu za slečnou Smithovou ..."

To si semne dělá srandu ta kráva učitelka?! Já sním nechci sedět! Sice se mi líbí ale nechci.

"Ahoj ty jseš Nicol?"

"Jo jsem."

To by mě zajímalo jak dlouho spolu budem sedět.

"... Tak jak jsem vás přesadila tak budete sedět do konce školního roku ..."

No tak to potěš koště. Né to nepřežiju. Dnešní den strašně pomalu utíka. Furt nezvoní a na hodinu se nemůžu soustředit protože vedle mě sedí dokonalá osoba. Konečně zvoní a já mužů odejít ze školy.

"Nicol! Počkej!"

Jeho hlas bych poznala vždy. Byl to Adam.

"Proč se semnou nebavíš?"

"Já se stebou bavím. Teď promiň musím jít."

"No nevypadá to tak."

"Tak sorry no. Čau."

Odešla jsem. Já že prej se sním nebavím. Jen trošku. Jsem totiž tišší typ člověka. Každej nemůže být ukecanej jak on. Ani na minutu tu pusu nezavře. Konečně školka.

"Dobrý den. Jdu pro Lukáše Smitha."

Dořekla jsem to a už byly otevřené dveře.

"Ahoj Luky. Co by jsi říkal na zmrzku?"

"Ja či zmzku."

Šly jsme do parku tam totiž prodávaj super točenou zmzku.

"Jakou si daš?"

"Čitron."

"Dvě citrónové zmrzliny. Prosím."

Zaplatila jsem a šly jsme si sednout na lavičku. A do piče zase Adam. To budou zase otázky.

"Co tady děláš?"

Já věděla že se na něco zeptá.

"Venčím. No spíš odcházím. Pojď Luky."

Chytla jsem Lukyho za ruku a chtěla jsem jít jenomže mě zastavil. Chytl mě za ruku.

"Proč předemnou zdrháš?"

"To se ti něco zdá."

Vysmekla jsem se mu a šla jsem domů. Tam stoprocentně nepůjde. Miluji ho ale vyhýbám se mu. Já vím jsem divná. Né on zanámi utíka.

"Luky co by jsi řekl na malinovku?"

On si chce podplatit mého malýho bráchu. Hajzl! Proč se jen tak snadno dá podplatit?

"Šegra mušu?"

Oba se na mě podívaly psím pohledem takže úplně super no.

"Mě to jedno."

Vrátili jsme se zpátky ke stánku.

"Tři malinovky a dva balíčky haribo medvídků."

Zaplatil a začal nám podávat pití.

"Já nechci."

"Ale jen si vem."

"Tak děkujeme no."

"Šégra hričtě."

"No tak utíkej."

Lehla jsme si na trávu u hřiště protože lavičky byly obsazeny. On si sedl vedle mě.

"Proč vždycky zdrháš když mě vidíš?"

Nahnul se nademne. Podívala jsem se mu do jeho modrých očí. Nevím co mu mám odpovědět.

"Protože si star. Nevím jak mluvit s celebritama."

Usmál se.

"Nepleteš so mě zněkým? Bav se semnou jako bych byl normální člověk. Věř mi celebrita nejsem. Já jsem normální 16 letej kluk kterej se snaží jít za svým snem. Neříkej že ty si nechceš splnit sen."

"Sen si chci splnit."

"Tobě se to povede."

No jo kdyby jen věděl že ten sen je on tak by tak nemluvil.

"Šegra jsem dom?"

"Jo jasně."

Vstala jsem pomalu. Bylo příjemné ležet vedle něj.

"Mužu vás jít doprovodit?"

"My trefíme. Ahoj."

"Ahoj."

Bylo na něm vidět že vypadá zklamaně. Neříkám že jsem nechtěla ale nevěděla jsem o čem bych se sním bavila. O Mishix? Nebo o jeho BFF Sáře a Vincentovi? Došly jsme pomalu dom. Otevřela jsem dveře a tam stál Ondra.

"Kde seš tak dlouho Nicol?"

"V parku. Proč?"

"Umírám hlady."

"Tak mi dones noťas a já ti něco dám."

Je mu 13 a nedovede ani snad otevřít ledničku. Vyndala jsem mu jogurt a čekala na noťas. Donesl ho a položil ho na stůl.

"Děkuji."

"A ta sváča?"

"V kuchyni máš jogurt tak si ho dones."

"Potvoro."

"Taky tě miluji."

Ještě něco za brblal ale já ho nevnímala protože jsem zapla fb a zavyslačila. Vtom mi přišla SMS.

"Zajdi prosím s klukama na bundy. Oba snich vyrostli. Já přijdu v noci. Jo a nezapomeň s nákupama na sebe. Děkuji. Máma"