I don't know [CZ] ✔️

-6-

-Sophie Collins-

,,Babi, tak já vyrážím, jo?" křikla jsem z chodby, když jsem právě otevírala dveře od našeho bytu. Nečekala jsem na odpověď a dveře nechala zaklapnout. Výtahem jsem se dopravila až do přízemí a z přízemí jsem vyšla na chladnou ulici. Musím přiznat, že se mi nikam nechtělo, ale dárek pro Abigail jsem zkrátka koupit musela, a tak jsem se vydala vstříc přelidněné ulici.

-----

Došla jsem až do obchodního centra. Nevím přesně, co jí chci koupit, ale nějaké tipy v hlavě mám. Vešla jsem do prvního obchodu s potravinami. Nebyla jsem úplně přeborník, co se výběru dárků týče. Ale protože jsem nezahlédla nic, přičemž by se mi hned vybavila Abigail, zvolila jsem nakonec úplně tu nejpraktičtější variantu. Přece jen ji znám hodně krátkou dobu. V obchodě jsem jí koupila oříškovou čokoládu. Poté jsem zašla do blízkého květinářství, kde jsem jí zase vybrala květinu. Ovšem květinu v květináči, která jí přece jen vydrží déle.

I když dárek už jsem měla vybraný, domů se mi ještě nechtělo, proto jsem se jen tak procházela a nahlížela do výloh všech obchodů. Nikde se mi ovšem nic nezalíbilo, a tak jsem si stoupla na eskalátory a vyjela do nejvyššího patra, kde se nacházely různé restaurace a rychlá občerstvení. Vím, že pro moji figuru, kterou jsem už tak moc neřešila, to dobré nebude, ale můj hlad mě přemohl, a já se tak vydala do jednoho z nejznámějších obchodů s rychlým občerstvením. Chlapec přibližně v mém věku, který postával za pultem mi někoho připomínal, ale já ho bohužel nedokázala identifikovat. Přestala jsem ho řešit, jen jsem mu prostě nadiktovala svoji objednávku a za chvíli si ji o kousek dál vyzvedla. Tác jsem donesla k volnému stolku a pustila se do jídla.

,,Ahoj Soph, máš volno?" do výhledu se mi náhle přimotal Dylan a já mu s pozdravem dovolila si přisednout. ,,Nejdřív si ale půjdu objednat jídlo, mám strašnej hlad," zasmál se a odešel za chlapcem v uniformě. No ovšem, ten chlapec byl s Dylanem v té kavárně!

Dylan se za chvíli vrátil i s červeným tácem v ruce, který následně položil na stůl a posadil se na židli naproti mně. ,,Máme na sebe nějaké štěstí," uchechť se, když usrkával ze svého kelímku.

,,No jo.." souhlasila jsem a zakousla se do hranolky.

,,Nemusíš se bát, vážně tě nějak nepronásleduju. Otec je jako vždy někde pryč a mně se nechtělo nic vařit. Ne, že by nám otec něco vařil, většinou stejně něco objedná nebo zavolá naší služebné, ale-"

,,Vy máte služebnou?" podiveně jsem pozvedla obočí. Vlastně ani nevím, proč se divím. To se dalo čekat, když jeho otec je herec. Na kolik si tak asi musí přijít za měsíc?

,,Jo, to máme." Neříkal to zrovna s velkým nadšením.

,,To já jsem přišla vybrat dárek mé kamarádce a pěkně mi z toho vyhládlo."

,,To vidím.." uchechtl se, ale já se naopak krapet zamračila.

,,Co tím myslíš?"

,,Vidím, jak hltáš." Koutky úst se mu pozvedly ještě do většího úsměvu, jak se však ještě víc zamračila.

,,To není pravda!" protestovala jsem. Bylo mi poměrně trapně, že tohle o mně řekl. Já se vždy snažila chovat slušně. Tak, jak mě to učili moji prarodiče.

Můj hlad postupně ustupoval a jídlo na plastovém tácu také ubývalo. Vzala jsem ho proto tedy do rukou a vstala ze židle.

,,Sophie, nechceš zítra někam zajít? V pět bych tě vyzvedl," křikl na mě Dylan, který ještě stále dojídal svoji porci.

,,Tak dobře, zítra v pět." S těmito slovy jsem se definitivně otočila a hned, jak jsem tác vrátila, jsem vyrazila z obchodního centra do naše vyhřátého bytu.

Zdravím! Tak už jsme u šesté kapitoly a já se vás chtěla zeptat na váš názor na tuto knihu.😉

⚫Síma⚫