I don't know [CZ] ✔️

-32-

-Sophie Collins-

Pomalu jsem otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. ,,Zdá se mi to? Už mě sežrali medvědi, nebo co tu vlastně v těch lesích žije, a já jsem v nebi?" promluvila jsem chraplavým tónem o dost potišeji, než jsem plánovala.

,,Ne, jsi na živu," muž sklánějící se nade mnou se pobaveně zachechtal a opatrně mi stiskl ruku.

,,Jak jsem se tu objevila? Naposledy si pamatuju, že mi uletěla ta mapa, já se vydala někam do neznáma a pak.." nechala jsem větu viset ve vzduchu a Ryan si zkousl ret.

,,Včera jsem měl odvézt.." začal nejistě a já trochu povytáhla obočí. ,,Madison na hotel k jejímu příteli a po cestě tě našel schoulenou u stromu," odmlčel se nakonec. Když vyslovil její jméno, na moment jsem se zarazila. ,,Měli jsme o tebe strach." Jemně mě pohladil po hřbetu ruky. ,,Oba," dodal s mírným úsměvem, ale pořád jsem pozorovala dávku nejistoty v jeho očích.

,,Madison má přítele?" divila jsem se s nakrčeným obočím. ,,A co dělala u tebe?" optala jsem se zvědavě.

,,Jo, prej jí hodně pomohl po tom definitivním rozchodu s Charliem a později se dali dohromady. Včera mi tu byla trochu pomoc s úklidem, byl jsem tu delší dobu sám a nevypadalo to tu zrovna čistě," objasnil mi, ale já se na něj i přesto stále dívala poněkud nedůvěřivě. Nelíbila se mi představa Ryana a Madison trávící čas spolu sami v chatě, po tom všem, co se stalo. ,,Sophie, ona má přítele, opravdu mi tu včera jen byla pomoct s prací. A tamto předtím jsem ti už snad vysvětloval. Byla to jenom slabá chvilka, nemělo to žádný význam," opakoval už po několikáté.

,,Jo, já.. věřím ti," kývla jsem hlavou a pokusila se o malý úsměv, i když měl Ryan očividně stejně nějaké pochybnosti o mé důvěře k němu.

Ještě několik dalších minut jsme jen tak nehybně leželi a zírali na sebe. Nic nového mu za ten týden na jeho obličeji nepřibylo, ale ani se neztratilo. Byl pořád stejný. Pořád mu to stejně slušelo a já stále nemohla uvěřit, co se to právě teď děje.

,,Tak pojedeme?" promluvil najednou po několikaminutové tiché odmlce a já souhlasně přikývla. Než se ale Ryan stihl zvednout, udělala jsem něco, co nás asi překvapilo oba. Přivinula jsem se blízko k němu a jemně ho políbila na rty. Poznala jsem, že se spokojeně usmál a polibek mi chtivě opětoval.

Tuto chvíli ale Ryan zkazil tím, že se najednou zničehonic zvedl z postele a zmizel někde za dveřmi pokoje. Já si jen otravně povzdychla. Věděla jsem, že to udělal naschvál. Hbitě jsem se vyšvihla do sedu a zamířila po jeho stopách. Sešla jsem dřevěné schody, které už nesly značné známky opotřebení, a opřela se o tmavou kuchyňskou linku. Ryan stál zády ke mně a hádala jsem, že připravoval snídani.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se, když si všiml, že ho už dobrých pět minut pozoruju. Otočil se čelem ke mně a pozorně mě sjel pohledem.

,,Až na to, že mě trochu bolí v krku, jsem úplně v pohodě." Přešla jsem k němu blíž a chtěla ho opět políbit, jenže on schválně ucuknul.

,,Hele, musím se věnovat tomu jídlu nebo se mi to spálí," vykřikl se smíchem a otočil se zase zpět k lince, zatímco já nahlas projevila nesouhlas. ,,A vůbec, co kdybych od tebe něco chytl?" uculil se. Objala jsem ho kolem pasu a hlavu si opřela o jeho svalnatá záda. Slyšela jsem, jak se uchechtl, ale to jsem radši ignorovala a dál dřímala s hlavou položenou na jeho zádech.

,,Sophie notak, snídaně už je hotová!" zasmál se, když právě skládal čerstvě udělané vafle na dva porcelánové talířky. Nespokojeně jsem zamručela a posadila se ke stolu. Ryan se usadil na protější židli a postavil přede mě talíř s dobře vypadajícími vaflemi.