I don't know [CZ] ✔️

-25-

-Sophie Collins-

A zase ta otravná škola. Právě jsem opět pomalu šla tam, kam pravidelně docházím skoro celý týden. Do školy. Opět zabraná ve svých myšlenkách, které se jako skoro každé ráno stáčely k Ryanovi. Celý týden se neukázal ve škole a přiznám se, že jsem začínala mít strach. Kde teď asi je?

,,Ahoj, Soph!" kolem krku mi přistála útlá ruka Abigail. Po našem nedávnem rozhovoru se naše přátelství dost obnovilo a zlepšilo. Pozdrav jsem jí oplatila a se spokojeným a zároveň starostlivým úsměvem jsem se vydala po boku Abby k mé skříňce a následně do třídy, kde jsme si měly odbýt první nudnou hodinu matematiky.

Dnes jsme šly dost pozdě, takže jsme akorát zasedly do lavice a celou budovou se rozezněl zvuk oznamující začátek první hodiny.

,,Dobrý den, žáci!" Plný energie vešel do třídy pan učitel Müller. Počkal, až ho všichni pozdraví tím, že se postaví, a pak se posadil za katedru. ,,Tak koho si dnes vyskoušíme?" zabrblal si pro sebe a prstem projížděl všechna jména zde přítomných žáků. Na tom, jestli bude zkoušet nebo ne, záleželo čistě na jeho náladě, jak už jsem stihla za těch pár měsíců vypozorovat. A že to většinou dobrá nebyla, tudíž z tohoto předmětu moc dobré známky nemám. ,,Tak co třeba.. slečna Fleury." Svůj pohled odtrhl od papíru a přemístil ho na moji kamarádku. Ta se jen otráveně zatvářila a pomalu se došourala před tabuli.

-----

,,Hele, nechtěla bys dneska zase někam zajít?" Do skříňky jsem si vložila učebnice a a přes rameno si hodila můj tmavý batoh.

,,Promiň, Sophie, ale dnes jsem Joshovi slíbila, že s ním půjdu do kina," omluvně pokročila rameny a pomalu se rozešla ven ze školy.

,,Aha, tak třeba někdy jindy," chápavě jsem se pousmála.

,,Ahoj, miláčku!" Přítel mé nejlepší kamarádky si ji přitáhl za pas blíž k sobě a jemně ji políbil na rty. Radši jsem odvrátila pohled a s tichým rozloučením jsem se vydala domů.

,,Sophie!" Uslyšela jsem za sebou mužský hlas a pomalu se za osobou otočila. ,,Ehm.. ahoj." Doběhl ke mně a zařadil se po mém boku. Nejspíš chvíli přemýšlel, jak má navázat konverzaci, ale po pár dlouhých minutách si konečně odkašlal. ,,Chtěl jsem se ti omluvit za ten večer. Šíleně jsem se opil a pak.. jsem nevěděl, co dělám. Upřímně, vlastně si z něj nic moc nepamatuju," pohoršeně se poškrábal na zátylku a věnoval mi omluvný úsměv.

,,To.. je v pohodě." Mávla jsem nad tím rukou. ,,A vlastně bych se ti taky měla omluvit, ten večer jsem na tebe zrovna dvakrát příjemná nebyla."

,,Jak jsem říkal, skoro nic si z něj nepamatuju, jen takové útržky, tudíž ani nevím, co jsi mi vlastně všechno řekla." A v tuto chvíli jsem se proklínala za to, že jsem se vůbec o něčem zmiňovala. Obávala jsem se toho, že se mě začne vyptávat kvůli čemu jsme vlastně měli rozdílné názory. Naštěstí ale taková otázka nepadla.

,,No a.. nechtěla bys třeba zase někam zajít?" Navlhčil si rty a trpělivě vyčkával na moji odpověď.

,,Jo, proč ne," s úsměvem jsme odbočili do restaurace, ve které proběhla většina našich schůzek. Hned jak jsme se posadili do jediného volného boxu, napsala jsem babičce krátkou esemesku, proč dnes přijdu domů později a poté svoji pozornost začala věnovat milé slečně, která za námi ihned přišla vyptávajíc se na naši objednávku. Nakonec jsem zvolila ovocný čaj a nějaký sýrový toust, protože dnešní oběd ve školní jídelně se opět nedal konzumovat a já byla dost hladová.