Losers club

Not today

Pohled Stanleho:
Horší probuzení jsem snad ještě nezažil! Záda jsem měl odřená a mokrá od tvrdé a vlhké země. Zbytek mého těla na tom byl naneštěstí ještě hůř. Ruce a nohy jsem měl plné modřin a škrábanců ze setkání a boje s klaunem. Při pomyšlení na něj jsem si prudce sedl, čehož jsem ale velmi litoval, neboť mě šíleně zabolela hlava. Z bolestmi jsem si ji podepřel a zjistil jsem, že se mi tam tyčí boule přes čtvrtinu čela.
,,Au!" zasípal jsem ,,Kde to sakra jsem?!"
Až teď jsem měl možnost si místo, kam mě ten kašpar odnesl, lépe prohlédnout.
Pocit bezvědomí se mi však zamlouval mnohem víc.
Všude se rozléhalo ponuré přítmí, jen v dáli se rýsoval obrys vysoké hromady kdoví čeho. Zuby mi drkotaly zimou a nejspíš i strachem. Ani nevím, jestli mám větší strach z toho klauna nebo z jeho příbytku. Nejspíš mu díky unášení dětí nezbyl čas na úklid. I když představa toho zmalovance s utěrkou nebo prachovkou v ruce a křečovitým úsměvem na vybledlé tváři se mi jako pohádka na dobrou noc taky nezamlouvá!
I přes všechny bolesti jsem se po chvíli pokusil vstát a naštěstí úspěšně. Ono být sám s vraždícím monstrem v kanálech je totiž dost velká motivace.
Kulhavým krokem jsem se vydal k té tajemné hromadě číhající ve stínu.
,,No hromada prachovek to asi nebude." snažil jsem se alespoň myšlenkami zamezit strachu.
S každým krokem jsem rozeznával obsah hromady. Nacházely se tam časem zničené hračky, zrezivělé kočárky, nějaké oblečení a dokonce i moje kapesní knížka modliteb.
Naše rodina je silně věřící a přítomnost těchto modliteb nám měla zařídit věčnou ochranu. Díky tomu, že jsem jen ztěží poskládal sám sebe, jsem ani nepostřehl, že mi chybí.
Rodiče by mě zabili, kdybych ji ztratil. I když si troufám tvrdit, že ten klaun je dost velká konkurence.
,,Ale ale už jsem se bál, že se nevzbudíš a já budu bez večeře!" ozval se za mnou chraplavý hlas
Prudce jsem se otočil a setkal se s výhrůžně žlutými oči svítícími ve stínu
,,To díky těm svým zařivým očím tady nenajdeš jedinou prachovku, aby sis tady uklidil?!" křičel jsem s rozklepaným hlasem
,,Copak tobě se tady nelíbí, no neboj, dlouho už tady nebudeš!" zasmál se klaun a vynořil se ze stínu
,,Myslíš si, že se bojím nějakýho cirkusáka?!" snažil jsem se znít nebojácně, ale srdce mi neúnavně bušilo
,,Ale to vůbec ne, ty se nebojíš nějakýho cirkusáka, ty se bojíš mě!" přiskočil ke mě a chytl mě pod krkem
,,Já se tě nebojím!" plivnul jsem mu do tváře
Úsměv se mu rozplynul ,,Ale bojíš!"
Pusa se mu najednou začala prudce zvětšovat a mě došlo, že s tou večeří to nejspíš myslel vážně.
,,Asi jsem to neřekl dost jasně!" Kopl jsem ho do břicha a vypadl tak z jeho sevření. Neváhal jsem ani minutu a dal se na útěk.
,,Já tě zabiju!" zuřil za mnou klaun
,,Smrti můžeš říct jedinou věc: Dnes ne!" křikl sem a vydal se do kanálového labyrintu chodeb.

Po čtvrt roce nová kapitola, tak snad se vám líbí. Následující kapitola výjde snad po kratší době, neboť už ji mám rozepsanou :-)