Střípky životů

Kytičky a čmeláčci

Užijte si čtení a snad se bude líbit!

„Tak asi začneme, ne? " zašeptala rozechvělým hláskem a já nasucho polkl.
Seděli jsme na posteli jen ve spodním prádle a už dobrých deset minut jsme po sobě vyděšeně pokukovali. Jakoby ani jeden z nás nevěřil, že se to skutečně děje. Možná jsme si to skutečně stále ani jeden nepřipouštěli.

„Jsi si doopravdy jistá? " osmělil jsem se jí ještě jednou zeptat. Ani mě moc nezajímalo, jestli si doopravdy jistá je, já se upínal jen k té jediné skvělé možnosti v podobě záporného zavrtění hlavou a oznámení mé maličkosti, že to nechce udělat.
Její rychlé přikývnutí hlavou mi však všechny naděje zhatilo tak směšně jednoduše, až jsem se nad touto strašnou situací musel pousmát.

Víc jsem se k ní přiblížil. Srdce mi divoce bušilo, můj dech byl splašený a hukot v uších se ještě stupňoval. Jak mám tohle zvládnout?

Prsty, jimiž jsem se jí snažil rozepnout podprsenku, se mi nezvladatelně třásly a sama podprsenka nikterak nespolupracovala. Nakonec si podprsenku musela sundat sama a mně se během chvilky naskytl výhled na její prsa. Uhnul jsem pohledem a do tváří mi valila červeň. Bylo to vůbec poprvé, co jsem viděl ženská prsa mimo obrazovku svého počítače.

Pomalu a opatrně jsem jí položil ruce na prsa. Bylo to divné a uzlíček nervů v mém břiše se ještě o něco více sevřel. Netušil jsem, co mám dělat a ona byla očividně též v koncích. I tak se na mě ale dívala pohledem, který mi jasně sděloval, Jsi muž, něco udělej!

Rychle jsem zamrkal a pomalu ji položil pod sebe. Poprvé jsem ji políbil. Věnoval jsem svůj  polibek někomu, koho jsem nemiloval. Mé nitro zachvátil vztek obohacen s lítostí sebe samého. To já se do tohoto uvrtal neobezřetným slibem ještě před tím, než jsem znal znění žádosti.

„Počkej," zastavila mne, posadila se a pomalu mi začala stahovat boxerky. Její ruce byly drobné a jemné. Byla vyděšená ale odhodlaná, já ji jen sledoval, věděl jsem, že ji to odhodlání brzy opustí a jak jsem si myslel, tak se tak i brzo stalo. Poté co můj penis párkrát promnula v ruce si schovala obličej do dlaní a rozplakala se vzlykavým pláčem.

„Já prostě nemůžu." Přišlo mi, že mi vzala slova z úst. Konejšivě jsem ji pohladil po zádech a natáhl jsem si boxerky zpět na své místo. Ona se taky začala zase oblékat a poté se ke mně posadila na postel.

Ticho, které mezi námi vládlo bylo rozpačité a divné, proto jsem se ani nedivil, když promluvila, aby vyplnila to ticho mezi námi.

„Myslela jsem, že budeš nějaký prasák, co se na mě rovnou vrhne, ale přišlo mi, že jsi byl ještě vyděšenější než já. " Nevydržel jsem se neusmát. „To je pravda, ani mě tohle," ukázal jsem na sebe a pak na ni, „to, k čemu mělo mezi námi dojít, nedělalo žádnou radost.
„Tak proč jsi souhlasil? "
„Protože jsem ani nevěděl, s čím přesně souhlasím."
Na chvilku se zarazila ale poté se plácla do čela a upřímně se rozesmála.

Rozhovor, který následoval po asi pěti minutách byl uvolňující a příjemný. Dlouho jsem se takto nepobavil s tak podobně smýšlejícím člověkem, jako jsem byl já sám. Ale všechno krásné a příjemné jednou skončí a brzy přišla řeč na tu temnější a smutnější stránku věci.

„Jak ses k tomuhle vůbec dostal? " zeptala se a já si jen prohrábl už tak rozcuchané vlasy. Ano, řeč na to přijít musela, ale rozhodně jsem se na to netěšil.

„Tvůj táta je můj profesor na fakultě, taky chodím a pomáhám mu v knihovně. Trávím s ním celkem dost času, takže... Takže tak," sdělil jsem jí nutné informace, jak nejrychleji jsem mohl. Ona se slabě a chápavě pousmála.

„Takže tě shledal jako vhodného adepta na..." její hlas zhrubl a v obličeji se jí zračil vztek smíšený s bolestí.

„Abych z tebe dostal myšlenky na pěkné holky? Jo, tak nějak to asi bude," v kapsách kalhot na zemi jsem začal hledat zapalovač, krabičku cigaret jsem už měl v ruce.
„Chceš? " nabídl jsem jí, když jsem si sám zapaloval a všiml jsem si jejího toužebného pohledu. Kývla a brzy celý pokoj zaplnil cigaretový dým.

„Nechápu, jak to mohl vůbec udělat," pošeptala mi do ucha a hlavu mi položila na hruď. Pousmál jsem se. „Upřímně netuším, popravdě jsem si do chvíle, než jsem tě uviděl v tomhle pitomém pokoji, myslel, že je to jen hloupý žert."
„Kéž by, "dodala a já jí pocuchal vlasy.

„Mám svého tátu ráda, ne že ne," pronesla po chvilce příjemného ticha. „Staral se o mě sám od svých šestnácti let a zvládl to skvěle, sama nechápu, jak to mohl... Naprosto sám zvládat. Škola, dítě..." pokroutila hlavou a uhasila cigaretu.
„Ale to, že nedokázal přijmout fakt, že..."
„Že máš radši kytičky? " doplnil jsem ji.
„Kytičky?" nechápavě pozvedla obočí.
„Chápeš, ne? Jak se to říká dětem. Na kytičku dosedne čmeláček a blá blá. " Stále se na mě nechápavě koukala, ale pak se rozesmála a smála se ještě dlouho potom, co už to nebylo ani vtipné. Tolik se podobala svému otci, až mě to děsilo.
„No dobře," otřela si slzy a párkrát zamrkala.
„Máš děsný smysl pro humor, ale to nevadí," poplácala mě po zádech a já s díky přijal její upřímnou lítost.

„Táta není homofob, to zas ne." Dál polemizovala. Nevadilo mi ji poslouchat, spíš naopak. Její hlas byl uklidňující a jemný. Nevím jak to popsat. Medový hlas, to je asi to správné přirovnání.

„Ale asi ho to prostě vyděsilo. Taky nechápu, proč jsem na to přistoupila. Prostě za ním půjdu a popovídáme si o tom. Já přijmula to, že se bude ženit, on zase přijme to, že se mi líbí holky a pokud ne...  " chystala se dál mluvit, ale já ji přerušil.
„Ženit?"

„Jo, naše sousedka jej konečně ulovila. Moc tu ženskou nemusím, ale co nadělám," zarazila se.
„Správně. Co nadělám? On s tím taky nic nenadělá. Já jsem já a on je on. Jsme takoví jací jsme. Jsem jeho dítě a pokud mě miluje, bude mě milovat stále i když...Ty pláčeš?"

Překvapeně jsem si setřel zbloudilé slzy. „To nic. Měl bych jít, pošlu sem tvého tátu, ať si o tom v klidu promluvíte, jo?" usmál jsem se, oblékl a odešel jsem z hotelového pokoje, kde jsem zanechal stále ještě dítě plné ideálů a představ o tomhle zkaženém světě.

„Tak co?" stál jsem tváří tvář svému profesoru. Vypadal, že se brzo zhroutí. Oči měl krvavé a nehty okousané. Stále ten jeho zlozvyk. Bylo vidět, že nespal. Vyčítal si to? Snad ano.

„Nic, nespal jsem s ní," řekl jsem s klidem v hlase, ačkoliv se mé nitro bouřilo a svíralo.
„Nic?" zopakoval po mně nechápavě. I tak jsem měl ale dojem, že se mu ulevilo, poté však zavrtěl hlavou.
„Takže chceš peníze? To jsem si mohl myslet, kolik tedy chceš? "
„Nechci nic," zmohl jsem se jen na ty dvě slova, i když jsem si mu toho do obličeje přál vykřičet tolik nevysloveného. Zahrnovalo to i ten fakt, že svou dceru prodává jako obyčejnou šlapku za pár stovek.
„Tak co tedy chceš? " Byl vždy tak nechápavý? Ale ano, byl. A to si mi právě líbilo.
„Taky končím s výpomocí v knihovně, budu docházet už jen na hodiny."
Nyní bylo již naprosto patrné, že neví, co se děje.
„Necháp... "
„A taky byste měl jít za svou dcerou. Nabízet takhle její tělo, jen aby se stala něčím, čím není? Chcete, aby Vás nenáviděla? Kdybych se s ní vyspal, nenáviděla by Vás. Takto máte ještě šanci."
Beze slov na mě zíral.
„Proč ale tedy? Myslel jsem, že máš práci v knihovně rád, že ti tohle, co jsi měl udělat, nevadí!"

„Kdo by měl rád práci v hloupé knihovně? Já mám rád Vás! " chytil jsem jej za ruku a tvrdě jsem natiskl své rty na ty jeho.

Takto jsem si alespoň přál, aby se to stalo. Místo toho jsem se jen smutně usmál a se sklopenou hlavou jsem opustil prostory hotelu.
Slzy se mi kutálely po tvářích, ale i tak jsem se zčásti usmíval. Cítil jsem se nyní o něco lehčí, jen možná. Možná jsem jej měl přeci jen políbit a zjistit, jestli jeho rty chutnají po medu stejně jako rty jeho dcery, nebo jsou naopak hrubé a mužné, přesně takové, jaké mám rád.