Íkaros

"Měl bys s tím fakt přestat, víš? Ničí to plíce."
Carlos jen pokrčil rameny.
"Jsme tu pro dobrej život, ne dlouhej život", řekl a popotáhl z cigarety.
"Stejnak je to na hovno. Všechno nejlepší v životě ho zkracuje," uchechtl se David. "Je v tom taková ironie, nemyslíš?"
Carlos něco zabručel.
"Táhni s tvojí ironií do prdele. Máš to?"
"Jo, mám. Čerstvej z Labu. Vlastní výroba." David se na chvíli zarazil.
"Hele vole, já ti nevím. Je to trochu nebezpečný, nech-"
"Nechci. Mám peníze? Mám. Víc tě zajímat nemusí. " Carlos netrpělivě natáhl ruku. David si povzdechl a rozhlédl se kolem. Člověk nikdy nemůže být dost opatrný.
"Oukej, tady. Ale radši to nekombi z ničím jiným, jo? A nezapomeň -"
"Jo, já vím, max půl gramu." Do Carlosovy natažené ruky padl plastový sáček ve kterém se blyštěl bílý prach. Davidovi rychle vrazil do ruky dvoustovkovou bankovku.
"Drobný si nech. Pozdravuj šéfa."
"Jak bych nemohl," povzdychl si David. "Přeju pěkný let."
To už ale Carlos neslyšel. Svižným krokem vyrazil k podchodu a opřel se o posprejovanou stěnu. Horečnatě vytahoval z batohu za nesnesitelného šustění vybavení a zanedlouho se třpytivý obsah pytlíku dostal do jeho systému. Carlos si s úlevou sedl na špinavou zem. Bylo ticho. Z protější stěny se na něj šklebila chabě provedená hlava býka, téměř neviditelná pod nánosem bahna, plísně a pár podezřele vypadajících skvrn, které ani nechtěl vědět, odkud pochází. V podchodu zablikala zářivka. Carlos začínal být nervózní. Sakra, touhle dobou to už mělo dávno být rozjetý. Po hodině čekání to vzdal. Ten zkurvenej David mu zase dal vadnej matroš. Postavil se na roztřesené nohy. Dnes v noci musí hledat jinde.
V trafice si koupil krabičku Lucky Strike a lahev zlevněného Jägermeistera na cestu a zanedlouho našel, co hledal. Pár nacvičených pohybů a další látka mu zředila krev. Odpotácel se pod strom, a upadl do transu, opilý kouřem vonícím po dehtu, alkoholem, teplou srpnovou nocí a bůhvíjakými svinstvy, které mu prodala pochybná osoba na křižovatce.
A začíná to. Nese se k výšinám, neví, co je realita a co ne. Vzduch se vlní jako voda, má všechny barvy najednou a Carlos se cítí tak lehký. A všechno je krásné. A všechno je dobré. Slunce svítí, ach, jak svítí, a natahuje teplou náruč, jen a jen se dotknout.
A pak ne. Tma ho zaléhá jako těžká, dusivá deka. A to je poslední, co si pamatuje a kdy pamatovat bude.

"Doprdele, já mu říkal, že se to nesmí kombit. Kluk zatracenej, vždycky potřeboval víc."
"To je sice hezký Davide, ale tvoje žvásty ho nevrátí. Měli bychom vypadnout. Pokud nás u něj najdou, bude problém."

Vychází slunce a rozehřívá betonovou džungli. Ptáci zpívají, stromy šumí a policejní vysílačky taky. Našli dalšího sebevraha v parku. Předávkování. Je mu přidělen bezejmenný hrob na pozemku města, nikdo neidentifikoval tělo. Jen další z mnoha Johnů Doe. Oběť bílému prášku, co dává křídla a nese k nebesům.