,,Tak, to bychom měli. Zítra se podíváme na nějaké trochu těžší příklady... Domácí práci vám dnes nezadám.''
Toto celkem příjemné oznámení vzbudilo ve třídě nejen dobrou náladu, která si celý den dávala pořádného šlofíka, ale i některé studenty, kteří to s pochopením matematiky už nejspíš vzdali. S protáhnutím jsem se podívala z okna. Slunce už pomalu zapadalo a s lístky stromů si pohrával teplý letní vítr. Když si uvědomím, že jsem celý den proseděla zavřená v prostorách místního gymnázia, chce se mi brečet. No alespoň, že jsem konečně nedostala žádných pár stupidních příkladů...
,,Jen slečna Lee si napíše pár příkladů, aby si uvědomila, že se do hodiny chodí včas.''
Veškeré mé představy o večerní procházce se rozplynuly jako pára nad hrncem. Se zklamaným výrazem jsem se postavila, čímž jsem samozřejmě schodila židli, na které jsem ještě před sekundou polemizovala o vytouženém odpočinku.
,,Ale vždyť to bylo jenom pět minut! Copak milion hodin ztrávených nad nějakou geometrií je stejný časový úsek jako můj pozdní příchod?" Zakňourala jsem a začala ze země zvedat tu věc, co před několika vteřinami způsobila ránu rozléhající se snad po celém Daegu. Tohle není fér. Vždycky si na mě ta mrcha něco najde. Hlavně abych náhodou neměla nějaký volný čas, který by se mi opravdu moc hodil. Jestli to bude takhle pokračovat, tak jim tady ještě před koncem roku zkolabuju. A na náhrobku bude vyryta nějaká matematická rovnice, aby všichni věděli, jak jsem milovala tenhle zpropadený předmět... Ach ta ironie.
,,Tak zaprvé, bylo to sedm minut a padesát sedm sekund. Uznávám, že je to tvůj rekord, ale to na tom, že si přišla pozdě, rozhodně nic nemění. A za druhé, několik trojúhelníků a kružnic ti rozhodně neuškodí. Počítat sice umíš, ale rýsovat ti podle posledního testu moc nejde," arogantně se na mě usmála a sundala si své asi padesáti dioptrické brýle. Dobře, padesáti asi ne, ale to je jedno. Ještě víc jsem se zamračila a sedla si zase zpátky na polorozpadlou židli.
,,Náhodou jsem skončila ještě dobře!'' Vykřikla jsem snažíc se alespoň trochu obhájit svůj výsledek .
,,Doslova...'' Ozvalo se z druhé strany místnosti. Poslala jsem tím směrem vztyčený prostředníček, za který jsem si samozřejmě vysloužila učitelčin vražedný pohled.
,,Žádná taková gesta v mé třídě nejsou povolena slečno Lee! To už byste snad mohla ve čtvrtém ročníku nižšího stupně vědět!'' Jejda. Tak to pardon. Já nevěděla, že jste tak moc nevinná. Upřímně... rozhodně na to nevypadáte.
,,A vy pane Kime se laskavě nepleťte do cizích záležitostí. Na vaše poznámky není nikdo zvědavý!'' Obrátila se k původci mého ''protizákonného'' chování.
,,Omlouvám se, mrs. Song. Už se to víckrát nestane,'' provinile sklopil hlavu, načež většina holek se začala rozplívat nad jeho roztomilostí. Ten je tak falešnej, že je to cítit až ve vedlejší galaxii. Copak tady nikdo nedýchá?
,,Jo a mimochodem, tu látku jsme brali naposledy tak před třema rokama. Na tom asi taky něco bude, nemyslíte?'' Rozhodla jsem se pokračovat ve své obhajobě. Na toho parchanta vážně nemám nervy.
,,Váš problém, že si nedokážete zapamatovat takhle primitivní věc. A začněte se chovat normálně, jinak dostanete ještě stránku navíc," probodla mě svýma tmavýma očima. Založila jsem si ruce na hrudi a protočila očima. Fakt skvělý.
,,Naschledanou, uvidíme se zítra." obrátila se s úsměvem ke třídě a rychlým krokem opustila místnost.
,,Asi budu vraždit," procedila jsem mezi zuby a začala si skládat věci do tašky. Jako obvykle jsem ve třídě zůstala poslední, jelikož jsem ještě stihla urvat zip přeplněného batohu a na cestě ke dveřím pětkrát zakopnout o svoje vlastní nohy.
Nějakým zázračným způsobem jsem se bez jakéhokoli dalšího zranění dobelhala ke skříňce a tašku s žuchnutím upustila na zem. Ona snad ještě ztěžkla...
,,Šach mat," Ozval se za mnou známý slizký hlas. Rozhodla jsem se jeho pitomou poznámku ignorovat a začala si obouvat své milované conversky. Ať mě ten bezmozek nechá na pokoji. Pro jeho dobro. Mám mu totiž chuť rozmlátit tu jeho bezchybnou tvářičku.
Na rameni jsem ucítila prudký dotyk, který otočil celé mé tělo o celých 180°(a prý že mi nejde geometrie) čelem k mému odpornému spolužákovi, který mě následně přitlačil k jedné ze sousedních skříněk.
Víte, co je nejhorší? Když s vámi chodí do třídy člověk, co se chová jako největší borec, nenávidí vás a... Je to totální úchyl.
,,To už si zapomněla korejsky nebo mě prostě jen sprostě ignoruješ?" Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. Jestli se snaží vypadat děsivě, tak mu to opravdu moc nejde. S povzdechem jsem ze sebe sundala jeho ruku a už dnes podruhé si překřížila ruce na prsou.
,,Můžeš třikrát hádat. Anebo víš co? Zkus zapojit tu scvrklou kuličku, co máš v hlavě a třeba na to i přijdeš. A teď mě s dovolením omluv, jdu domů," odpověděla jsem mu s ironickým úsměvem a jedním pohybem zamkla dveře od mého školního soukromí. Otočila jsem se a vydala se chodbou směrem k východu, doufajíc, že mě už nechá v klidu odejít.
Pevný stisk kolem mého zápěstí mě přesvědčil o tom, že mé prosby vyslyšeny nebyly.
,,Radši bych si dával pozor na to, co říkám. S inteligencí jsem na tom rozhodně o dost líp než ty a jestli se ke mně nebudeš chovat slušně, bude to zlý."
Já si myslela, že to vytáhne. Ten fakáč zřejmě nebyl podle jeho stupidních dominantních pravidel. Hej, já jsem svobodnej člověk, takže se rozhodně nenechám omezovat nějakým namachrovaným mimozemštanem.
,,Tak to abych se začala bát,'' nadzvedla jsem obočí.
,,Měla bys,'' přimhouřil oči, čímž jasně potvrdil smysl těchto dvou slov. Obvykle naše konverzace zakončuje něčím perverzním.
Čekala jsem, až mě pustí, ale když už jsme tam takhle stáli docela dlouho, začala mi pomalu docházet trpělivost.
,,Co po mně ještě chceš? Ego už sis zvednul, tak bys mi mohl přestat drtit tu ruku. Jestli si potřebuješ vybít ještě nějaký jedovatý poznámky, budeš muset počkat do zítřka. Ráda bych se dostala domu ještě před tím, než se začne stmívat." Zasyčela jsem už trochu zpruzeně. Ruka mi pomalu klesla na zelenomodrou sukni naší školní uniformy. Opatrně jsem si promnula místo dotyku a pak dlaň schovala do rukávu bílé košile.
,,Ty ještě vlastně potřebuješ rýsovat. No tak to jooo. Já už bych se taky měl jít připravovat na svůj večerní program." Zazubil se na mě. Ha, určitě jsi jde zase někam provětrat svého kamaráda.
,,Ne, o rýsování ani tak moc nejde. Spíš už fakt nedokážu ani jedinou sekundu vydržet v blízkosti takového idiota, jako jsi ty. Takže pápá!" Zamávala jsem mu a s vítězným úšklebkem na tváři opustila školní budovu.
Ó jak já ho nesnáším. Ale kdo by měl někoho takového taky rád, že? Celý tohle město.
