Flowers of fate. [Detroit ff] ✅

3.

"Danieli, já..."
"Copak?"
Zase ten jeho starostlivý hlas.
"Děkuju," zašeptal jsem prostě.
"Tohle by udělal každý," usmál se a pohladil mě po zádech.
"Co chceš s těmi růžemi dělat?" zeptal se po chvíli.
"Chtěl bych se jich zbavit. Pravděpodobně mají nějaký důvod, proč tam jsou, ale zabíjí mě. Já je nechci, Danieli. Musíš mi pomoct."
Blonďák se na chvíli zamyslel a pak se pousmál.
"Když mi dáš tři dny, dokážu se dostat k nářadí. Každou středu nás kontrolují. Jen to vydrž, prosím. Brzy bude po všem."
"Děkuju!" vyjekl jsem, až mě v hrdle udeřila obrovská bolest.
Daniel přátelsky tisknul mou ruku a znepokojeně sledoval, jak vykašlávám květy růží.
"Dohlédnu na tebe," rozhodl.

Celý zbytek dne jsem si s ním povídal. Sice občas musel zaběhnout za některým z poničených androidů, ale nikdy mě nenechal bez dozoru déle, než pět minut.

Vyprávěl mi o tom, jak býval u jednoho dělníka, který se jednou v noci naštval a chtěl ho zničit. Stejně jako v nás všech se i v něm probudil pocit strachu a na svého pána zaútočil. Vrátil ho Cyberlifu a od té doby je tady.

Daniel najednou pohlédl na zem vedle mě a zvedl několik květů, které jsem vykašlal.
"Já ti z nich snad udělám věnec," zasmál se a pečlivě je odložil na jeho místo. Chtěl si opět sednout zpátky ke mně, ale skladem se ozval slabý výkřik.

"rA9, potřebujeme tě," vyběhl zpoza rohu vyčerpaný PL600 a ukázal kamsi za sebe.

"Hned budu zpátky," usmál se na mě Daniel a zmizel z dohledu.