Dívka moře

Kapitola 1: Evon

Irsko, léta páně 838

Farmář a jeho tři synové byli povoláni do služeb krále a tak se o domácnost starala Evon a její matka. Měla teď mnohem víc úkolů, něž kdy před tím, ale hravě je zvládala a stíhala se ještě ohánět mečem. Její bratři ji již odmala, kdy poprvé sáhla po meči, učili bojovému umění. Bylo jí tehdy asi sedm a její starší bratři Arthur, Will a Thomas se spolu trénovali. Nejstarší byl Arthur, které mu v té době bylo čtrnáct let. Will a Thomas byla jednovaječná dvojčata a těm bylo deset let. Evon vždycky odmítala hadrové panenky, které ji matka vyrobila a hledala si vlastní zábavu. Jakmile spatřila bratry jak drží dřevěné meče, připadalo jí, jakoby spolu ladně tančili a úplně jí to ohromilo. Tajně je pozorovala a zkoumala každý jejich krok a pohyb. Její ruka se rázem vyšvihla a ve vzuduchu opakovala jejich pohyby. Přikrčila se, aby jí bratři neviděli a popadla malý klacík, kterým začala šermovat. Nevšimla si, že jí bratři pozorují a pilně pokračovala v tom, co dělala.

,,Zkus spíš tohle, princezno," řekl Arthur, který Evon jinak než princezno neřekl. Ta se zarazila, ale když si všimla bratrova úsměvu ihned dřevěný meč popadla a prohlížela si ho, jako by držela tu nejlepší hračku, co kdy mohla mít. Kam se na tohle hrabou hadrové panenky! Pomyslela si.

,,Do střehu!" zvolal Arhur a vrhl se napříč sestře a něžně narážel do jejího meče avšak její výpady byly na její věk docela silné, že Arthur musel přitvrdit. Will a Thomas nadšeně přihlíželi a smáli se, jak se jejich malá sestra hrdě vrhla na Arthura a odmítala se vzdát. Museli uznat že měla kuráž.

Jedním prudkým pohybem ji dřevený meč Arthur vyrazil z rukou a setkal se s jejím naštvaným pohledem, který její sestru dělal roztomilou.

,,To bylo dost dobré Evon! Máš talent!" Poplácal ji bratr po rameni a vrátil ji zpátky její meč. ,,Když budeš trénovat, určitě mě jednou porazíš." Mrkl na ni a společně s bratry pokračovali v tréninku, zatímco se Evon oháněla mečem po všem, co se jí postavilo do cesty.

Evon dávala čerstvou vodu prasatům a házela jim řepu, kterou včera natrhala a zbytky od oběda na které už si mouchy brousily zuby. Prasata ji obklíčila a hrnula se do misek s jídlem, jako by snad týden nejedla a Evon měla co dělat, aby se udržela na nohou a neupadla do bláta.

,,Evon!" volala ji matka. Mrště se vysoukala ze spárů nenažraných prasat a brankou se vydala k matce, která venku prala prádlo.

,,Děvče, kde ses tak umazala?" kroutila hlavou, když spatřila její blátem potříštěné šaty.

,,Krmila jsem prasat, bylo nemožné se neušpinit," culila se Evon. ,,Co jsi chtěla?" Matka ukázala na prázdný košík a natahovala se pro další kus prádala. ,,Potřebuji abys zašla k Trevorovi pro brambory. Má nějaké zbytky pro naše prasata."

Evon protočila oči v sloup. ,,Zrovna teď? Nepočká to?" Vůbec se jí nikam nechtělo, ještě musela napást husy, vyklidit chlév, nasbírat houby a cvičit se v šermu.

Matka zakroutila hlavou, ,,Ne, musíš jít hned! Už tak naše zvířata nemají pořádně co žrát a každý kousek, který jim můžeme dá, se hodí." Všimla si jak se Evon mračila a chytla ji za ramena. ,,Já vím, jak ti otec a bratři chybí, ale budou v pořádku, musíme tomu věřit. Zatím máme celé hospodářství na starost my a musíme to nějak zvládnou." Usmála se na ní jako sluníčko a pokračovala v praní špinavého prádla.

,,No dobře, už běžím," políbila matku na čelo, vzala proutěný košík a vydala se na prašnou cestičku vedoucí do města.

Ptáci ji poletovali nad hlavou a slunce ji příjemně hřálo. Košíkem pohupoval sem a tam a kochala se nádhernou přírodou. Uviděla palouk, kde se s bratry vždycky potají trénovala, protože otec i matka nechtěli, aby něco takového dělala, ale i přes to se toho Evon nevzdala.