A Song Of Burning Ice

Nevěř ani vlastnímu stínu

Při vkročení do první hradební chodby mi přejel mráz po zádech. Všude byla krev. Na zemi, na zdech a dokonce jsem uviděla i krvavou stopu vedoucí někam dolů po schodech.

„Tady jste! Všichni jsme se mohli zbláznit z toho, že jsme vás nemohli nikde najít." Přiběhla ke mně zadýchaně Markéta. Zapřela se o svá kolena a ještě několik chvil po tom to nemohla rozdýchat.

„Proboha, co se stalo?!" zeptala jsem se vyděšeně. Byla jsem pryč snad jen hodinu a už se stihla strhnout taková spoušť.

„Dva vaši strážci zjistili, že jsou na hradě špehové, kteří předstírali, že jsou strážci vévody Václava. Strhl se tu nehorázný boj. Šlo jim o vás, Anno! Nedokážu pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se k vám dostali. To je otřesné. Už nikdy nikam nechoďte sama. Jediní - komu teď můžete věřit - je vaše vlastní družina. Proklatí Francouzi," vydala ze sebe ještě stále zadýchaně.

„Zabili je?" Podívala jsem se vyděšeně zpět na krvavou stopu vedoucí nejspíš do podzemního vězení.

„Jednoho odvlekli někam pryč. Prý byl ještě naživu a chtějí z něj dostat čí příkazy to byly. Určitě je to nenapadlo jen tak. Museli se někým řídit. Nemusíte se ničeho obávat. Ten muž přijde určitě o hlavu." Chytila mě za rameno a nasměřovala do mého pokoje. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem ani nevěděla, kam jdu, takže jsem tam došla jen díky ní.

Vzpomněla jsem si na Janova slova o tom, že už tady není bezpečno. Jenže pokud tady nebylo bezpečno ani před mým příjezdem, jaký k tomu byl důvod? Na žádný nebezpečný spor, který by se tady mohl odehrávat si nevzpomínám. Ale časy se mění a s ním i lidi. Pokud jsou lidi schopní riskovat životy druhých a peníze jen proto, aby překazili jeden sňatek, jak daleko jsou schopni zajít kvůli dalším věcem? Občas mi to všechno připadá zvrácené.

Další den mě probudily paprsky slunce, které k mé tváři zabloudily skrz jediné okno v pokoji. Jemně jsem se pousmála zatímco jsem se zvedla do sedu, abych se protáhla a naivně skoro uvěřila tomu, že vše byl jen jeden hloupý sen plynoucí z mé fantazie a přečtených knih. Jenže to všechno byla skutečnost. Při tom uvědomění jsem své tělo nechala opět klesnout zpět do hebkých polštářů a odmítala se znovu posadit nebo dokonce vstát.

„Vaše Výsosti, všimla jsem si, že jste již vzhůru a mám vám pomoct se připravit na snídani, která je za půl hodiny." Uslyšela jsem ode dveří nervózní hlas. Zmohla jsem se jen na slabé povzdechnutí a vyškrábala se z postele.

„Jak se jmenujete? Vidím vás poprvé," zeptala jsem se zdvořile.

Zatímco mi pomáhala s oblékáním, dozvěděla jsem se, že se jmenuje Marie a zároveň z ní dostala docela zajímavé informace. Toho strážce sice popravili, ale nedokázali z něj dostat nic kromě toho, že byl poslán z Francie. Ať to byl kdokoliv, zůstal svému pánovi věrný až do konce.

Nevyzvídala jsem odkud to všechno ví, na hradě se totiž nejspíš nic neutají. Když jsme konečně skončily s oblékáním, stavila se za mnou Markéta společně s mou druhou dvorní dámou Kateřinou.

„Anno, situace se nehorázně zhoršila. Zrovna jsem mluvila s jedním chlapcem z kuchyně a nařídili jim, aby hlídali, zda vám někdo nic nepřimíchává do jídla. Václav před svým odjezdem najal nejméně tři lidi, aby ochutnávali vaše jídlo." Uvedou mě jako vždy do obrazu. Je skvělé mít kolem sebe někoho, kdo vám řekne vše, co ví a nelže.

„Nezačínají být maličko paranoidní? Ochutnávače jsem nikdy neměla. Přece to nedošlo do takové fáze, že by mě chtěli otrávit?" Nezmohla jsem se na nic víc než na slabý úšklebek. A to mě vždy učili, abych se nešklebila.

„Ničemu nerozumím. Doufám, že se odsud brzo dostaneme." Přijde ke mně Kateřina a jemně mi začne upravovat vlasy. Nemůžu s ní ani více souhlasit, protože jsem tady teprve den a už si tu připadám hůř, jak někde ve vězení.

„Navíc po tom vašem včerejším úniku už vás nenechají ani chvíli samotnou. Sama jsem slyšela vévodovy příkazy." Oznámí mi tentokrát Markéta.

„Člověk aby už nevěřil ani vlastnímu stínu," dodá Kateřina.

V zrcadle sleduji pomalé pohyby Kateřininých rukou, jak mi z dlouhých blonďatých vlasů vytváří decentní účes. Vždy jsem obdivovala její skrytý talent, o kterém snad nikdo kromě nás tří nevěděl. O chvíli později se do zrcadla usmála, když mě přistihla při tom, že ji pozoruji.

Při cestě ke snídani jsem si všimla několika párů očí, jak mě neustále sledují. Jakoby snad nestačili dva mí strážci, kterým bezmezně věřím.

V jídelně jsem se přivítala již s přítomnými a usadila se ke stolu. Ze začátku jsem si všimla dalších zvědavých pohledů směřujících na mou osobu.

„Děje se snad něco o čem nevím?" prohodím spěšně k tetě Johaně. Udiveně se na mě podívá a pak si mě přeměří pohledem. Když si uvědomí, že mi to bude muset stejně prozradit, dá se do řeči.

„Je to kvůli té záležitosti se špehem, ale stejně jsem s vámi potřebovala probrat jednu věc." Rozhlédla se po místnosti, aby se ujistila, že nás u snídaně nikdo neposlouchá a všichni vedou své rozhovory. „Doslechla jsem se o vás a Janovi." S těmihle slovy jsem začala kuckat a nedokázala přestat. Strhla jsem na nás snad veškerou pozornost, kterou šlo upoutat. Po ujištění všech, že jsem v pořádku a nikdo se mě nesnažil otrávit jsem se vrátila ke konverzaci, již jsme začali. Připadala jsem si trapně, jak jsem všechny vyděsila a cítila, jak mé tváře opět nabraly růžový odstín.

„O mně a o Janovi? Něco takového je?" Nadzvedla jsem pravé obočí a ukousla si kousek chleba.

„Mám své lidi i v zahradě. Všechno mi řekli. Holčičko, nesmíte si spolu nic začít. Nejde o to, kdo jste, ale o to, že by to mohlo klidně zničit vaši reputaci. Nedejbože, aby se to doneslo do Anglie. To by byla hrůza."

Chvíli jsem váhala nad tím, jestli jen myslí na mé dobro nebo se mě snaží upozornit, že má informaci, kterou mě dokáže zcela jednoduše zničit a ani nebude muset vynaložit moc snahy.

„Mám to snad chápat tak, že mi vyhrožujete?" opáčila jsem, abych si byla jistá na čem jsem.

„To absolutně ne!" vykřikla hned zděšeně. „Probůh, vždyť jste má nejmilejší. Vím, že se za poslední den odehrálo spoustu věcí, ale to, že bych vás zradila? No to mě podržte. Je nepřijatelné, abyste si to o mně myslela. Odpoledne se spolu vydáme na vyjížďku. Musím vám ukázat to nejhezčí místo, které se v okolí nachází," prohodí opět nenuceně, jakoby vůbec o nic nešlo.

Lehce se zasměji nad tím, jak moc paranoidní začínám být já.