Ten pocit, když...

Ten pocit, když jste fakt neschopní

Jsme na atletickém soustředění v oštěpu a svítí sluníčko a ptáčci zpívají.
Jsem nejmladší z účastníků, čímž se dostáváme až k mé neschopnosti.
Postupujeme po řadě v házení oné dlouhé tyče.

Jedna z velkých holek (18): *hodí zhruba kolem 40 a ztrápeně si povzdychne*

Trenér: Měla jsi nízko ruku a nezasekla jsi levou nohu! S takovým výsledkem do světa neprorazíš!

Jeden z velkých kluků (18): *hodí něco kolem 50 a smykne rukou na náznak naštvání*

Trenér: To jako vážně? Viděl jsi jak křivé to letělo? Tím bys nezapíchl ani obra!

Já: *odhodlaně vkročím na tartan a zkroutím ruku za záda s oštěpem. Pomalu se rozbíhám.....
Zakopnu, spadnu, oštěp se zapíchne asi 20 metrů dál a já si zoufale odfouknu vlasy z obličeje.*

Trenér: *zacuká mu práva nosní dírka*
.
.
.
Tohle nemá cenu.

Nemůžu říct, že bych byla až tak totálně neschopná, někdy se mi hod vyvede, ale...
Přesně z tohohle důvodu většina lidí ustupuje patnáct metrů ode mě, když se chystám hodit.🔥