Ten pocit, když...

Ten pocit, když je hlavní postava...

Čtu knížku, která se zdá od pohledu vážně skvělá.
Jenže háček přichází.
Po pár kapitolách začnu naprosto totálně nenávidět hlavní postavu.

Hl. Postava: *na kluka, kterého si rozhodně nezaslouží. Miluje ho, ale zároveň ho nenávidí a já mám chuť ji jednu vrazit* Chápu, že tě tvoji přátelé opustili. Jsi jen sobecká svině!

Já: Jo? Vážně? Tak teď ti něco povím milá zlatá. Jediná svině seš tu ty a to tak velká, až mi z huby lezou žáby. Vážně mám chuť tě prohodit oknem a vysmát se ti do ksichtu!!

Onen klu z knihy: *zarytě mlčí*

Já: A ty jí jako nic neřekneš? Vždyť ta husa tě tu uráží a nemá na to právo! Ty kryploide, tak už jí sakra jednu vraž!!!

Máma: Zdá se mi to, nebo tu ječíš na knihu?

A tohle dámy a pánové
.
.
.
.
.
Je moje denní rutina😁