Ulovil si lásku.

1; Sněhobílý kůň

Krok a hned za ním další. Na to, že to tu je plné suchých větviček a listí, jsem šel vlastně neslyšně. To už je ale síla zvyku. Tentokrát jsem se ani tak moc tišit nemusel, stejně si mě tak i tak všimne. Pomalu jsem se plahočil tmavým lesem směrem k řece. Měl jsem tam s někým menší prácičku, i když on sám o ní ještě neměl tušení. Nemusel jsem však nějak moc spěchat. Když už dokázal čekat několik set let, zvládne počkat ještě dalších deset minut, než tam dojdu. Teď je taky dost důležitý, jestli mě už náhodou někdo nepředběhl.

Celou cestu jsem měl napnuté uši a vlastně všechny mé smysly byly v pozoru. Už několikrát jsem byl v tomhle lese potřeba, takže vím, co všechno se tu může potulovat. Nejvíc mě však znervózňují ti vlčí zmetci, které už víc jak osm let totálně nenávidím. Můj nejhorší zážitek života mi dost potvrdil, že jsou to jen stvůry lačnící po krvi. Strach z nich už mě dávno opustil. Pokud jsem se jich teda někdy vůbec bál. Teď už mě pohání jen síla hněvu.

Radši jsem nad tímhle přestal přemýšlet a začal se víc soustředit na svůj nynější úkol, který byl oproti ostatním docela lehký. Pokud se teda něco nepokazí. Doufám, že bude vůbec ochotný ‚jednat' se mnou, ale myslím, že pro svůj pud zachování jedince udělá cokoli. Takový jsou ale všichni se kterými pracuji. Pokud se tomu dá vůbec říkat práce. Někteří říkají, že je to nechutnej hnus, ale když se tím živili všichni mí předci, tak proč bych nemohl já. Popravdě, jsem na sebe i docela hrdý.

Po pár metrech už jsem věděl, že se blížím ke svému cíli. Uslyšel jsem divoké hučení vody v řece a i les kolem mě se pomalu ztrácel a přecházel v menší palouk u říčního břehu. Trošku jsem zrychlil. I když se na tohle strašně těším, už to chci mít za sebou.

Prudce jsem se zastavil až u posledního stromu, který ještě patřil k Blesu – jak tenhle les nazvali obyvatelé nejbližších vesnic. Dále bylo už jen husté klestí, přes které mě naštěstí nemohl vidět. Já měl aspoň dobrou možnost si ho dobře prohlédnout a promyslet si, jak to celé proběhne.

Byl jsem docela rád, že nemá podobu sněhobílého koně, jak to jeho druh mívá nejradši, protože by to bylo hodně velké stěžení situace. Kdyby byl kůň, bylo by tu sice dobré, že bych ho mohl zkrotit a nechat si ho jako silného bělouše, ale na zkrocení Kelpie je zapotřebí speciální uzdečka. No a tu mou mi zničil Kelpie při mé minulé akci a novou jsem zatím nesehnal. Jsou hodně vzácné a drahé.

Obyčejný člověk by při pohledu na tohohle chlápka řekl, že je to úplně obyčejný hoch z některé z vesnic, který se zastavil na osvěžení u řeky. Pro zkušené oko, jaké mám třeba já, je však jasné že je to Kelpie. Jeho mokré vlasy, které by mu v dnešním horku jistě rychle uschly, a pár zelených chaluh zapletených v nich, ho prozrazovaly asi nejvíce. Dále tu byly skoro průhledné blány mezi prsty na nohou a rukou, ale taky jedna maličkost sebevíc důležitá. Kromě lehkých kalhot, které měl na sobě, tu neměl vůbec žádné oblečení. No a žádný blázen by nevyrazil do Blesu jen tak nalehko.

Čím déle jsem ho pozoroval, tím víc se mi začínal líbit. Jeho lidská podoba byla perfektně přizpůsobena ke svádění mladých dívek. Na tak skvěle vypracované tělo by se chytla snad každá. A i já jsem měl co dělat abych mu odolal. Proto mě taky docela mrzelo, že tu spolu nebudeme moci strávit moc času.

------------------------

Pro začátek jsem ani nebudu psát z čího pohledu to je. Některým mým čtenářům by to však dojít mohlo. Možná.

První kapitola je jen taková úvodní. Jen chci aby jste se do děje  trošku vcítili. 

Mám ještě jednu malou otázku. Co si myslíte že má náš hrdina za práci? Za komentáře budu rád.

PS: Pokud někdo nečetl popis k příběhu, tak to sem napíšu ještě jednou. Tuhle knihu zveřejňuji jen proto, že tímhle tak nějak slavím výročí se svým přítelem.

Nashle u dalšího dílu.