I need my daughter! (Luke Hemmings)

Chapter 15

Tati. Tati. Tati. Tati. Tati. Tati. To slovo se mi v hlavě opakovalo jako pokažené rádio.

Zhluboka jsem se nadechl a pak prudce vydechl.

„Steph... Já... Já nejsem tvůj táta,” vyslovil jsem těžce.

„Já vím, ale kéž bys byl,” řekla a podívala se na mě ubrečenýma očima.

„Promiň,” řekl jsem a políbil ji na čelo.

Pokroutila hlavou a zase se ke mně přitulila. V téhle chvíli jsem se nesnášel. Opravdu nesnášel. Chudák si myslí, že její táta nežije a on je přitom jenom idiot. Nebo spíše byl. Tak jako tak, je mi jí šíleně líto. Tohle si rozhodně nezaslouží. Kéž bych jí mohl říct pravdu, ale nepochopila by to. Je ještě dítě.

„Co kdyby ses teď sklouzla sama?” navrhnul jsem.

„Ale já neumím plavat,” řekla a odtáhla se ode mě.

„Já tě dole chytím,” řekl jsem, nacož se usmála.

„Dobře,” řekla snažíc se vykroutit z mého sevření.

Doplaval jsem k okraji, kde jsem Steph vysadil.

„Hlavně opatrně po schodech a neběhej!” varoval jsem ji.

„Jo, neboj,” řekla a rozběhla se ke schodům. Bože, říkal jsem neběhej.

Vrátil jsem se zpět k bazénu a jen čekal ke kterému zábradlí půjde. Steph šla naštěstí po schodech pomalu, za co jsem byl opravdu rád. Radši ať jde pomalu a dlouho jí to trvá, než kdyby utíkala a pak spadla. Nevím, co bych dělal. Je na 100% jasné, že by skončila v nemocnici s otřesem mozku. Vydechnul jsem si, když už byla úplně nahoře. Šla opět k poslednímu zábradlí doplaval jsem tam a zakřičel, že může jet. Ale naposlední chvíli se rozhodla, že nechce být vpravo, takže jak jela, tak se od kraje odrazila a já tak měl několik sekund, abych se přemístil na druhý konec. Pokud bych teda nechtěl, aby se utopila. Což jsem opravdu nechtěl. Utíkal jsem i plaval zároveň, protože jsem netušil, co je rychlejší. Byl jsem kousek od ní, když jsem viděl, jak padá pod vodu. Rychle jsem se chtěl pro ní nahnout, ale ona se ode dna odrazila a vyskočila mi přímo na ruce.

„Zadržela jsem dech,” řekla s úsměvem.

„A já měl málem infarkt,” řekl jsem zadýchaně. „Proč si nezůstala vpravo?” zeptal jsem se nechápavě.

„Protože jsem chtěla vědět, jestli bys mě stihnul chytit,” smála se.

„Jak vidíš, nestihnul.”

„Stihnul. Nestihnul bys to, kdyby jsem se potopila podruhé.”

„Fajn myslím, že tobogánu teď stačí,” řekl jsem a zakroutil hlavou.

„A co budeme dělat?” zeptala se špulíc rty.

„Chceš, abych tě naučil plavat?” zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal.

„Ano prosím,” řekla.

„Fajn, tak půjdeme do menší vody,” řekl jsem s úsměvem.

***

Uběhly od té doby asi 3 hodiny a Steph už konečně uměla plavat. Sice ne na jedničku, ale neutopila by se. Momentálně jsme u sítě a Stephanie z ní skáče do vody. Nebo by chtěla skočit do vody, ale já ji vždycky zachytím. Mám hrozný strach, že se jí něco stane. Ona tohle nemůže pochopit vlastně nikdo. Opravdu pouze rodič. Nemůžu si zvyknout na to, že jsem rodič.