One shots (Ereri/Riren) Cz

Bouřka

AN: Modern AU, Psáno z pohledu Erena

Strach. Každý z nás ho má. Každý se bojí naprosto individuálně a neovladatelně. Zatímco někteří se bojí pavouků a podobně vyhlížejících tvorečků, někteří nad nimi mávnou rukou. A co třeba výšky? Určitě se vám někdy stalo, že jsem vylezli na rozhlednu a nahoře začali panikařit. Strach z uzavřených prostorů, z klaunů, z hadů... Slyšel jsem že existuje strach z toho, že vás pronásleduje kachna. Já osobně se bojím tmy. Není to až takový strach ze tmy samotné, ale vždy když v bytě vypadne elektřina začnu panikařit. V životě mě nikdo nedostane v noci do lesa. Nikdy.

Můj přítel Levi se ze všeho nejvíc bál bouřek. Nerad o tom mluvil, nejspíše si chtěl udržet svojí image. Nikdy byste do něj neřekli že se bojí zrovna bouřek. Možná za to může ten jeho chladný pohled, který vámi projedete a vy se cítíte jakoby znal celou vaší rodinou historii a je připraven vás kvůli ní soudit. Když jsem Leviho poznal, myslel jsem si, že je to ten typ chlapa, co jde přes mrtvoly. Postupem času jsem o něm ale zjistil spoustu maličkostí, které mi tuto teorii vyvracely. Levi měl slabost pro čaje, obzvláště miloval černý. Levi vám dokázal dát kázání o tom, že jste nechali špinavou ponožku na zemi. Můj přítel miloval štěňata, i když to nikdy nedal na veřejnosti najevo. Levi rád chodil na Pride akce. Levi rád vaří a peče (Jednou jsem ho obvinil, že chce abych přibral tak, že mě nebude chtít nikdo sbalit...) Ale ta nejdůležitější informace se týkala jeho panického strachu z bouřky.

Ležel jsem na gauči v obýváku, zatímco Levi nám chystal večeři. Bydleli jsme spolu už nějakou dobu, takže jsem si zvykl na neustálou kontrolu úklidu a čistoty. Koukal jsem do mobilu a scrolloval facebookem. Puštěné televizi jsem nevěnoval pozornost, fungovala spíš jako zvuk do pozadí. Jednou jsem náhodou hodil pohledem na televizi, kde zrovna hlásili počasí. Pohled mi spočinul déle, jakmile jsem uviděl symbol černého mraku a blesku. Sáhnul jsem po ovladači a rychle přepnul na další program. To, že jsem přepnul na nějakou módní reality show mi v tu chvíli nevadilo. Jediné, co jsem potřeboval bylo, aby se informace o bouřce nedostala k mému přítelovi. Ten byl zatím v kuchyni a za zvuků Queenů připravoval ravioli.

Na mobilu jsem otevřel aplikaci pro počasí a najel na radar. Bouřka by k našemu městu měla přijít kolem druhé hodiny ranní. Upřímně jsem doufal, že se Levi neprobudí a bouřku zaspí. V žádném případě nepřipadalo v úvahu, že bych mu o bouřce řekl. Nemohl by usnout a celou dobu by se klepal, schoulený do klubíčka.

„Zlato? Večeře je hotová." Slyšel jsem pokyn z kuchyně, po kterém následovalo ztišení rádia. Strčil jsem mobil do kapsy u mikiny a vešel za svým přítelem. Ten zrovna pokládal dva talíře s jídlem na náš stolek v rohu kuchyně. „Voní to skvěle." Obejmul jsem ho zezadu a políbil ho do vlasů. Měl jsem rád fakt, že jsem o něco vyšší. Když jsem si stoupl na špičky, mohl jsem položil bradu na jeho hlavu. Nedělal jsem to ale často, protože Levi neměl rád, když mu někdo připomínal jeho 160 centimetrů.

„Vařeno s láskou." Políbil mě na tvář a odtáhl se ode mě, aby mohl vytáhnout příbory. Posadil jsem se na svoje obvyklé místo ke stolů a podíval se na svůj talíř. Ravioli byly zalité sýrovou omáčkou a posypány sýrem. Další maličkost o mém příteli- Nadevše miloval sýr. Podal mi příbory a oba jsme se dali do jídla.

„Jak bylo v práci?" Zeptal jsem se ho. Levi pracoval jako právník ve firmě svého známého. Už delší dobu mluvil o tom, jak se chce odtrhnout a založit vlastní firmu, ale stále k tomu nabíral odvahu. „Hanji zase rozbila kávovar, takže nastala panika na celém patře. Jinak vše je v normálu... Co ty a škola?"

Po vzoru svého otce jsem se rozhodl stát se doktorem. To jsem ale netušil jak úmorné je jenom studium. Zatímco mí kamarádi ze střední měli práci a zakládali rodiny, já se učil stavbu lidské kosti. „Docela zmatek. Příští týden začínají praxe a je kolem toho strašný šrumec."

„A těšíš se? Ze začátku jsi říkal, že jsi rád že jdeš zrovna na psychiatrii. Co říkáš teď?" Zeptal se mě, zatímco pokračoval v jídle.

„Těším se, ale zároveň jsem strašně nejistý, protože pomalu nevím co všechno mě tam čeká."

„Psychiatrie ale bylo vždycky tvoje vysněné zaměření, ne?"

„Jo, ale stejně... bojím se."

„Nemáš čeho. Bude s tebe úžasný doktor." Levi vstal od jídla, aby otevřel skříňku a vytáhl z ní flašku bílého vína. Otevřel jí a oběma nám nalil.

„A to soudíš podle čeho?"

„Podle toho, jak jsi se o mě postaral, když jsem byl nachlazený. Nebo jak jsi mi vytáhl tu třísku." Řekl Levi tím nejvíce povzbudivým tónem, který uměl.

Neudržel jsem a zasmál jsem se. „Miluju tě." Řekl jsem mu a usrknul si ze své skleničky.

„Já tebe taky, spratku." Sám se napil a začal sklízet špinavé nádobí.

Další maličkost, kterou jsem na něm tak zbožňoval- Vždy mě uměl rozesmát.

„Já se o to nádobí postarám. Jdi nám vybrat film na dnešní večer." Vstal jsem a políbil ho a čelo.

„Málem jsem zapomněl. Dneska je pátek a v pátky sledujeme film." Pousmál se a i ze sklenici vína zmizel do obýváku.

Normálně mívám docela těžký spánek. Máloco mě jenom tak vzbudí. Takže jsem byl samozřejmě překvapený, když mě ze snů vytáhl zvuk hromu. To byl průšvih. Pokud to vzbudilo mě, muselo i Leviho, protože ten měl velmi lehký spánek. Měl jsem pravdu. Levi seděl na své půlce postele a k hrudníku si tiskl peřinu. Byl celý zpocený a třásl se. Oči měl vytřeštěné a hledal jakýkoliv zdroj světla. Vstal jsem a zatáhl záclony. Nepomohlo to, protože záblesky pořád osvěcovaly naší ložnici. Rozsvítil jsem lampičku na Leviho nočním stolku a vrátil jsem se zpátky do postele.

„Erene?" Dostal ze sebe přiškrceným hlasem Levi.

„Já vím zlato. Bude to dobré." Levi se posunul na mojí půlku a vklouzl pod mojí peřinu. Tuto situaci jsem prožil už několikrát. Obmotal jsem ruce kolem Leviho a přitáhl si ho blíž k sobě. Zabořil mi tvář do hrudníku a párkrát se zhluboka nadechl. Jednou mi řekl, že ho moje vůně uklidňuje. Po chvíli jsem ucítil něco mokrého a došlo mi, že Levi brečí.

„Šš... To bude dobré. Jsem tady. Nic ti neublíží." Zašeptal jsem a začal mu malovat imaginární kroužky prsty na jeho zádech. Levi při každém úderu hromu sebou cukl. To stejné udělal i když naší ložnici ozářil blesk. Po chvíli kdy jsem ho jen držel jsem mu začal broukat do ucha tichou melodii.

„Zpívej... prosím." Zašeptal Levi a zatnul nehty do mého trika, když se ozval další hrom. Nesnášel jsem svůj hlas, ale co bych pro něj neudělal. Potichu jsem začal zpívat ukolíbavku, kterou mi zpívávala babička. Takhle jsem ho držel ještě několik hodin, než bouřka odešla.

„Miluji tě." Zašeptal a pak už jsem jen cítil jak jeho dech nabral pravidelné tempo. Po několika hodinách konečně usnul.

„Taky tě miluji." Zašeptal jsem, políbil ho do vlasů a sám se odebral do říše snů.