Dokonalý trik [ItaDei] ✓

Kapitola jedenáctá - KONEC

Jako kdyby to bylo včera, kdy jsem tuto povídku psala. Pravdou je, že je stará dva dlouhé roky, a že mi dalo hodně práce ji opravit, co se gramatiky a slovosledu týče. Díky tomu - a mé milované Mei - jsem se nakonec ještě rozhodla sepsat bonus, který vás čeká záhy po této poslední kapitole. Užijte si ji. Vaše Majo.

Sasuke seděl na gauči a četl si knihu při světle svíček. Bylo to už dávno, co něco četl dobrovolně a nijak to nesouviselo se školou. Dříve býval hodně sečtělý, miloval fantasy, sci-fi... prostě všechno, co se vymykalo tomuto normálnímu reálnému a nudnému životu. Tedy v poslední době nebyl jeho život zas tak nudný. Každodenní snaha o to aby vás policie neodhalila je celkem dřina. Chystal se otočit list na další stránku, když zaslechl bouchání na dveře. Elektřina stále ještě nefungovala, a tak nefungoval ani zvonek. Nabroušeně se zamračil. Kdo to otravuje v tuhle hodinu? Vždyť už byla skoro tma. Bušení na dveře nepřestávalo, on to ale ignoroval, alespoň do doby, než se ozval známý hlas.

„Hej, Sasuke, jsi doma? Tady Hidan. Potřebuju s tebou mluvit," zařval hromotluk stále bušící do dveří.

Sasuke si povzdechl, co od něj tak mohl chtít? Že by něco vyřídit Itachimu? Ale to byla blbost, vždyť se viděli před pár hodinami v práci.

Nedobrovolně se zvedl a šel odemknout dveře. Už měl ruku na klíči, když mu v kapse od mikiny zavibroval mobil. Stáhl ruku z klíče a vyndal svůj telefon, kde na něj čekala zpráva od Sasoriho.
'Prasklo to' Stálo tam. Pár sekund trvalo, než Sasuke úplně pochopil význam této věty, a než mu mozek dovolil připustit si, že se něco takového stalo. Zadíval se na dveře, za kterými stál Hidan. Polknul. Ten si asi nepřišel pokecat. Začal pomalu a potichu couvat pryč z chodby.

„Sasuke... vím, že tam jsi. Otevři, ať to můžeme v klidu vyřešit," zavolal na něj Hidan přes dveře.

Ale on věděl, že tady není co řešit. Hidan už má určitě zajištěný i zatykač a povolení k prohlídce. Na nějaké otevírání dveří mu zvysoka sere. Otočil se na podpatku a vběhl k sobě do pokoje. Popadl batoh, do kterého naházel pár důležitých věcí a přešel k oknu. Slyšel, jak Hidan skrz dveře něco volá a jak do nich naráží a snaží se je vykopnout. Otevřel okno a vylezl jím z pokoje přímo na požární schodiště. Podíval se dolů, vzduch byl čistý. Žádný policista na něj dole nečekal. Sasuke se musel ušklíbnout, podceňovali ho. Určitě si mysleli, že bude naprosto stačit, když za ním pošlou Hidana, že si s ním poradí, když je ještě tak mladý. Znechuceně si odfrkl a začal sešplhávat po schodišti dolů.

***

Auto ostře zabočilo do zatáčky, až brzdy zaskřípěly. Řidičovy tekly po tváři slzy jako hrachy, že stěží viděl na cestu. Byla to katastrofa. Jak je možné, že se to tak strašně zvrtlo?
Když Dei shodil Itachiho ze srázu, chvíli pozoroval, jak se kutálí dolů. Pak se otočil a odešel. Nebyl to nijak strmý kopec na to, aby Uchiha přišel ke smrtelnému zranění. Mělo ho to jen zpomalit a oslabit. A on doufal, že mu to nahnalo nějaký čas. Ale cítil se hrozně. Jak mohl něco takového udělat? Třeba byla ještě šance, příležitost... Ne. Nebyla. Itachi to věděl a on se musel urychleně dostat na centrálu. Nepozorován, nejlépe. Ani se neobtěžoval tím, že by si došel pro vlastní auto. Zabralo by to moc času, než by se dostal dolů pod kopec, a tak si prostě vypůjčil to Itachiho. Celou cestu do Hebi pak probrečel. Byl zázrak, že do ničeho nenaboural.