Narozen s posláním zemřít. ( Minecraft Story)

Vítej do mého života..

"Hej! Nechte mě!" vyjekl jsem  ale oni si pokoj nedali. Přirazili mě ke skřínce a smáli se mi do obličeje, mezitím co mi jeden napálil pěknou ránu do břicha. Snažil jsem se je odstrčit ale marně. 5 proti jednomu je nefér a ještě, když vás šikanujou už od začátku střední. Jsem ve třeťáku na střední a snažím se zapadnout i se svou problémovou povahou do společnosti. 

Moji rodiče mě nenávidí.. Když mi bylo 13, řekli mi, že jsem adoptovaný. Upřímně? ani mě to nepřekvapilo.. Známky jsem měl sice nadprůměrné ale neuměl jsem se pořádně prát. všechen ten vztek se ve mě hromadil.

 Jeden mi dal přes hubu, zatím co mě ostatní dva drželi abych se nemohl bránit. Bylo jich prostě moc. Jsou na mě zasedlí už od prváku. Prohledávali mi kapsy ale mají smůlu. Rodiče mi nikdy nic nedají. Na oběd musím prostě domů. "Waltre! Pustě pana Jacksona na zem! " křikl jeden z učitelů na toho, co se mi pravě chystal vrazit další.

 Ano.. Moje příjmení je Jackson. Dost obyčejné. A moje jméno. to už nesedí vůbec.. Hero. Mě osobně se nelíbí ale musím se s tím smířit. Hero Jackson. Není to k popukání? 

Pomalu jsem se snesl za zem a utíral si krev, co mi tekla z nosu. "Pujdete se mnou do řiditelny a vaši 4 kamarádi také" zavrčel učitel 

Měl jsem toho učitele rád. věděl že mě šikanují a i když se s tím snažil něco dělat, nepomohlo to. Byl to pro mě v té době asi ten nejbližší člověk a asi jediný, co se ke mě choval přátelsky. 

"Jsi v pořádku Hero?" zeptala se mě jedna holka. Jako jediná ze studentů se mnou soucítí. Má podobný život jako já a párkrát mi pomohla." J-jo jsem v pohodě.. Díky Jane." zamumlal jsem a šel na záchody si umýt tu krev z obličeje. Jak já to tu hrozně moc nenávidím. Ale ještě jen čtvrťák a padám odtud.. Vyšel jsem ven a posbíral rozházené knížky spolu s potrhaným batohem a šel domů.

 Neměl jsem náladu ani čas se s nikým vybavovat a nebo poslouchat něčí výsměch. Zamířil jsem rovnou do pokoje, odhodil tašku do rohu a svalil se na postel. Kdybych neřval do polštáře, bylo by to slyšet až u sousedů. Po chvíli jsem únavou usnul.

Probíhám křovinami, mezi stromy a kameny. Doběhl jsem na starý, rozpadlý hřbitov, Vypadá to, že něco hledám, když v tu se zastavím u jednoho hrobu.. Je tam moje jméno...Chladný vzduch na mě doléhal ze všech stran zatím co já tam stál a nevěřícně to pozoroval.Najednou se otřásla zem. Z hrobu vystřelila Prudce ruka. Vypadala že lidská. A hned za ní další, a za chvilku se sápala hlava s delšími rozčepýřenými hnědými vlasy. 

Byl jsem to já..Ale.. starší.. vypadal jsem jako dospělý.. Až na tu příšerně světlou kůži. Ale to, co mě odrovnalo nejvíc, byly oči.. Kolem krku jsem měl oprátku a na tváři škodolibý zlý úsměv. Brzy se postava vysoukala ven celá.. Potrhané tyrkysové tričko i džíny.. Šedé boty a krvavé šrámy na rukou i na nohou. Chtěl jsem křičet, ale ve snu, možná i v realitě, se mi zadrhl hlas chraptěl jsem strachy. Proboha... 

"Vzbuď se" řekla postava temným hlasem a prudce do mě strčila. zacouval jsem dozadu a padal na záda.. Ale nedopadl. Místo toho jsem se prudce posadil na své posteli v mém malém pokoji,vedle mě seděla máma a snažila se mě probudit.. Díky bohu..Jen noční můra..