Příběh malé Shary

3. Útěk

Už jsou to dva roky. Dva roky od doby co se Sharai zná s Johnem. "Tak rychle to uteklo" vzdychla když si vzpomněla jak tehdy měla poraněnou nožku a slavila svoje dvanácté narozeniny. "Nedávno mi už bylo čtrnáct" a povzdychla znovu. S Johnem vycházeli pořád stejně. Byli dobří kamarádi. "Kolik je asi hodin?" mumlala si Shara pro sebe. Bylo 12:08. "Heh.. přesný čas na oběd" a vydala se ke dveřím přímo dolů do jídelny. John a Liss už tam seděli. "Ahoj!" vyjekl John okamžitě co ji viděl. "Jéj... ahoj jak je?" zeptala se Shara. "Pohoda" řekl John ale Liss mlčela. Sharu to už nijak nepřekvapovalo protože pokaždé se chovala jinak. Sharai se za poslední týden nahnaly hrozné myšlenky a dobré plány. chtěla se s nimi podělit s Johnem a Liss ale nevěděla kdy. "Zkusím to třeba teď". "No ehm.. chtěla bych vám něco říct... je to celkem těžké a potřebuju vaši heh... pomoc" vykoktala Shara ze sebe. "No povídej" řekla udiveně Liss. John jen přikývl. "Chci utéct pryč" John zrovna pil takže se snad málem udusil jak ho to dostalo. Liss jen seděla a v hlavně se jí motaly samé špatné myšlenky. "To byl vtip že jo hehe..." řekl smutně John s pomyšlením že už  jí nikdy neuvidí nebo jí snad převezou jinde. "Ne nebyl... když mě už to tady vůbec nebaví! Každý den to stejné a nikdy nic nového! Já chci žít!" vyjekla Shara až se John zlekl. "To já taky, ale když tady s náma vydržíš ještě pár let tak už nás pustí žít si vlastní život" v tom ji John chytil za ruku. Shara se začala červenat "Ne já už to nevydržím chci utéct jsem pevně rozhodnutá" a vytrhla svoji ruku kterou John držel a v tu chvíli se jí nahnaly slzy do očí. Než si toho však stačil někdo všimnout už bylo po všem. "Tak nic já půjdu na pokoj" řekla Shara a odnesla oběd pryč. Oba dva mlčeli "Snad se semnou ještě baví po tom co jsem jim řekla" řekla Shara smutně. "Ach..." řekl John Liss "Však jí to přejde" řekla Liss potichu. Mezitím přiběhla Shara na pokoj a spadla do postele, začala brečet. "Panebože proč...proč jsem tak blbá!" začala řvát že jí snad až dole v jídelně mohli slyšet. Někdo zaklepal na dveře *Knock Knock*. Shara jen smutně řekla "no dále.." Byl tam zase John. "Ehm.. Sharai?". "Co chceš..." řekla Shara naštvaně. "Jen že jsme se s Liss domluvili že ti teda píchnem no... s tím útěkem". Shara zvedla ouška a otočila se na Johna "To jako vážně?!" A skočila po něm aby ho objala. John se jen usmál. "No já už jsem zjistila že později večer si ještě některé děcka hrajou tak, že by jsme tam zůstali s něma a až nás večer budou počítat tak už budete zpátky a já venku teda.. pokud to výjde.. a když teda na mě příjdou že už tam nejsem tak mě zřejmně budou hledat...". "To je pochopitelné" řekl John. "No ještě kdyby tebe nehledali tak krásnou hol... ehm.." polkl John. "Už jsem se rozhodla jak uteču změním si image až mě nepoznaj hehe.." usmála se Shara. "No dobře..." řekl John smutně "Tak v kolik teda?". "Zítra večer kolem šesti hodin, půjdeme ven těsně než zavřou budovu a schovámě se tam na dětské hřiště pod skluzavku." řekla Shara šťastně. "Dobře.." John se však tvářil čím dál tím smutněji. Shara si toho snad ani nevšimla. "Tak teda ahoj.." řekl John a čekal od ní něco s tím že jí bude chybět. Shara však jen šťastněji odpověděla "tak ahoj!". John za sebou zavřel dveře a za dveřma se otočil a šel ke svému pokoji... 

-

Už bylo půl šesté. Shara netrpělivě čekala kdy pro ní příjde John a Liss. *Knock Knock* "hah.. už jsou tady DÁLE!" řekla Shara. "Tak jdeme?" řekla Liss. "Okey, jen počkejte ještě si dám do batohu nějaké jídlo". John ale stál za dveřma a Sharu už ani vidět nechtěl protože si nechtěl způsobit větší bolest. "JDEME!" zařvala Shara. John jen otočil hlavu a vyrazil s nima ven. Pár dětí tam ještě bylo a některé se dokonce divily co dělají na dětském hřišti. "VŠICHNI DOVNITŘ!" zařvala ředitelka na všechny co byli venku. Všichni se vrhnuli dovnitř ale radši se šla podívat protože viděla že další tři puberťáci tam šli. Nikdy by jí nenapadlo že budou chtít utéct, čekala spíš něco jiného. Všichni tři byli namačkaní pod skluzavkou. "To je snad zázrak" řekla Liss. "Ona si nás nevšimla?" řekla Shara hned po ní. "Zřejmně ne" přidal se John.  V tu chvíli ředitelka zhasla a zamkla, doufala že jsou všichni vevnitř a že to byl omyl. "Jak se dostaneme dovnitř?" řekl John. "No asi zazvoníme nebo budeme klepat že jsme si tady třeba nechali nějakou věc a nevšimla si nás..." řekla Liss "To je skvělý nápad" odpověděl John. "Tak už jdem teda?" řekla Shara nedočkavě. Všichni vylezli nahoru na skluzavku a s ní potom na střechu domečku který byl asi nejvyšší aby to mohla přeskočit. Liss řekla "Já tam nedoskočím, jsem malá tak já se mezitím schovám ještě pod tu skluzavku!" řekla potichu až ji nikdo neslyší ale zase nahlas až ji slyší ti dva. "Okey!" řekla Shara. Shara byla tak natěšená. John však vypadal že bude brečet. Shara se chystala skočit... raz.. dva.. tř.. v tom ji John chytil za ruku když se chystala skočit a políbil jí. Shara zrudla. Nevěděla co dělat. Byla zmatená. Cítila jak po její tváři tečou Johnovi slzy. Chtělo se jí taky brečet. John ji pustil a řekl "Sbohem.." utřel si slzu a chystal se odejít v tom ho Shara objala a začala brečet. "Pro.. promiň" vykoktala ze sebe. John ji pohladil a usmál se. "Tak bež". V tom se zřejmně zjistilo že chybí děti v domově tak někdo rozsvítil a odemykal dveře. Shara se rychle na Johna podívala. John potichu řekl "Miluju tě.." a seskočil dolů. Shara to postřehla a v tom skočila co nejvíc mohla, cítila se volná ale nevěděla jestli to přeskočí. Zvedala ruce aby se chytla plotu. Povedlo se ale na těsno. Chytila se a seskočila dolů. Byla volná. "Panebože!" řekla Shara natšeně. Já jsem venku. Jsem venku! V tom asi někdo odemykal dveře z hlavní brány, tak se dala na útěk. Viděli jí. Nestačila tak rychle utéct. Takže věděli kde jí hledat a kdo to je. Shara bežela jak o život a zahnula do nějaké uličky. Tam si sedla za popelnice a skrčila se. "Co asi dělá John a Liss snad jsou v pohodě" vzdychla Shara. A v tu chvíli jí popadl spánek nevěděla kde má jít, nevěděla co má dělat. Byla bezdomovec.