The rain ?❤✔

_002_

     Pomaloučku jsem se probírala ze světa snů do chladného, mlhavého rána. Můj pokoj, jindy naplněný růžovo-oranžovou září červánků, dnes měl odstín tmavě modrého, zataženého nebe. Přes vrstvu mračna si ale přece jenom slunce našlo malou skulinu a nechalo jí projít pár svých bílých paprsků, které se odrážely v lustru, visícím nad mojí hlavou. 

     Otevřela jsem víčka úplně, protože jsem věděla, že už neusnu. Rozhlédla jsem se po pokoji, který byl mimochodem, ze včerejška uklizený. Nesnášela jsem uklízení, ale pak stojí za to vědět, kde jsou všechny věci. Odkryla jsem ze sebe bílou peřinu, vstala jsem a šla přímo ke dveřím balkonu. Povolila jsem kliku a pomalu je otevřela. Všechno bylo mokré od deště, ale dýchalo zvláštní atmosférou rána. 

     Když jsem dala ruku před sebe, ucítila jsem chlad. Stejně ale, v noční košili a bosá, jsem se rozhodla vykročit. Ruce jsem opřela o dřevěné zábradlí a sledovala mírné zalesněné kopce, nad kterými trůnily paprsky slunce, obklobené soumrakem. Všechno bylo zahaleno lehkým závojem mlhy.

     Najednou jsem uslyšela kroky na schodech a volání: "Mio!" Napadla mě jediná věc, a to běžet zpátky do postele. Když se otevřely dveře, předstírala jsem, že spím. Samozřejmě si mamka všimla otevřeného balkonu a mokrých stop až k posteli. 

"Vstávej, vím, že jsi byla na balkoně. Musíš jít do školy." došla se smíchem k mojí posteli.

"Co je k snídani?" protáhla jsem se.

"Je anglická snídaně. Jestli chceš něco jiného, musíš si to udělat." odpověděla mi.

"Ne, to je dobrý, anglická snídaně mi chutná," zasmála jsem se a posadila se na posteli.

"Nezapomeň zavřít, a ukliď tu podlahu," dávala mi pokyny, "a doufám, že jsi do postele nedávala.."

"Ne, moje postel je úplně čistá," přerušila jsem ji.

"Dobře, takže přijď dolů, ano?" podívala se na mě. 

"Jasně," odbyla jsem ji a šla se převléknout.

     Vzhledem k tomu, že budě asi chladněji, jsem si vzala legíny, tričko a na něj svetr. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Jdu každopádně jen do školy, nic speciálního, takže jsem svůj vzhled moc neřešila. 

     Město je od nás naštěstí jen asi půl kilometru, takže chodíme pěšky po pěšině lesem. Jinak bychom museli les obcházet po silnici, a to by bylo asi o kilometr víc. Miluju tu ranní mlhu v lesích okolo našeho velkého srubu. Proto většinou nechci odvézt autem jako můj mladší bratr - Jay. Je mu dvanáct. A mám ho celkem ráda. Má husté blond vlasy, skoro až vyhublou postavu, husté obočí a mechově zelené oči. Taky má hezký nos. Rozhodně hezčí než já.

    Po snídani jsme vylezli z domu, s taškami na zádech, a vydali se na cestu do školy. Nemám tam moc kamarády, a když už, tak se bavím s jednou holkou, Kim. Je celkem normální, když není ve skupině se svými kamarády. Takže - většina spolužáků by mě charakterizovala jako takovou tu tichou šprtku. Zatím jsem se to nepokusila změnit. Zato můj bratr je hodně oblíbený, a občas mu to i závidím.

    Cesta netrvala moc dlouho. Sice můj bratr povídal něco o Dylanovi, jeho nejlepším kamarádovi a nějakém, ale skoro jsem ho nevnímala. Většinou neposlouchám, co říká, protože to jsou hlouposti, co mě nezajímají.

    Když jsem vcházela do třídy, málem jsem narazila do hrudníku nějakého kluka. Zvedla jsem pohled a zjistila, že se dívám do černých, roztomilých očí. Víc jsem nestihla zaregistrovat, protože couvl, hodil po mě pár nadávek a ztratil se. Ani jsem se neohlédla a překročila jsem práh, když se mi stalo to samé co před chvílí, ale to už jsem narazila. Dneska mám asi fakt štěstí.

     Ale nevěřila jsem svým očím, protože to byla úplná kopie toho prvního. Stihla jsem si všimnout, že má ještě tmavší hnědé, trohu kudrnaté vlasy. Chvíli na mě zíral a pak mě obešel. Doufám, že s nimi nebudu muset mluvit. Nevím proč, ale prostě nechci.

    Tašku jsem si jako vždycky hodila na vedlejší židli, sedím totiž sama. Zrovna zvonilo, když jsem na lavici vyhodila poslední sešit. Vzápětí přišla učitelka, a za ní ti dva.                                          

"Takže, tohle jsou vaši noví spolužáci. Doufám, že spolu budete vycházet."

Třídou se ozvalo nadšené šeptání a výdechy holek. Nad tím jsem jen protočila oči.

"Tohle je Jack, a tohle Mark," představila je, "a jediná volná místa jsou vedle Davida a Mii, takže si vyberte." zakončila. Nee, přesně to jsem nechtěla!

    Nevím, jak se jmenuje ten, co si za mnou právě teď sedá, a je to asi jedno, protože ho hodlám ignorovat. 

"Ahoj," naklonil se ke mně. 

"Nazdar," trochu jsem se odtáhla.

"Mysím, že si nepamatuješ, kdo jsem," tiše se zasmál.

"Hm, nepamatuju no," odpověděla jsem mu.

"Takže Jack, a ty?" 

"Mia."

"Fajn, Mio, budeme kamarádi?" zeptal se.

"Ok, kamarádi." Celkem mě to překvapilo, nikdo se se mnou moc nebavil, teda spíš já s nikým ne.

    Zbytek nudného rozvrhu jsme už trapné ticho prolomili jenom krátkými konverzacemi, co máme dělat a tak. V duchu jsem začala jásat, když naposledy zazvonilo. Konečně můžu jít domů. Nechodím na obědy, dělám si je sama doma. 

    Když jsem přišla domů, slyšela jsem hlasy od bráchy z pokoje. Asi zase někoho pozval. Orestovala jsem si maso a zeleninu, a snědla si oběd a vyrazila jsem do lesa. Začalo pršet - no úplně ideální, byla jsem už daleko od domu, v tričku a legínách. No nic, tak zmoknu.

    Uslyšela jsem za sebou praskání větví a otočila jsem hlavu. Stála za mnou srnka, asi pět metrů, ještě byla celkem maličká a roztomilá. Najednou do mě někdo narazil. Už dneska potřetí! To snad nikdy nepřestane...