• Do not do it! (Zayn Malik, Czech Story) • ✔️

Chapter 11 - Singing, kiss and emotions

→Holky pusťte si prosím tu písničku k té části kde je text :33 děkuju

Potom co jsem přijeli něco Zayn řekl Liamovy a on skoro okamžitě zmizel. Ani se nerozloučil, bylo mi to docela líto. Zee mě odvedl do obrovské kuchyně a po vysvětlení, že takhle pozdě tu už není žádný personál se rozhodl mi něco sám připravit. Bylo to celkem vtipné koukat jak ani sám neví kde je talíř a a možná proto to skončilo u sendviče, který jsem i tak velmi natěšeně přijala. No nebyl moc dobrý, ale už jen ze slušného vychování jsem si to vychutnávala. Byl jako vyměněný. Zdálo se mi to zvláštní. Dojedla jsem a vše zapila vodou, kterou naštěstí nemohl nijak zkazit. Odklidil talíř a stočil pohled na mě. Usmál se, v očích se mu zablýsklo. Bylo mi trapně a cítila jsem se divně. Očividně na tom byl stejně.

„Proč jsi takový?" už jsem to prostě nemohla vydržet, musela jsem vědět důvod. Možná až přehnaně jsem doufala, že mi dá ten důvod který jsem čekala.

„Jaký?" pokrčil obočí do tázavé grimasy. Povzdychla jsem si a rukama jsem se zapřela o mohutný stůl. Možná jsem ani já nevěděla jaký je. Možná proto jsem měla v hlavě takový zmatek.

„Chováš se jinak, tak se ptám. Proč se tak přetvařujěš? Oba víme že jsi jiný," zašeptala jsem nejistě. Byla jsem nejistá a šíleně zmatená. Dýchala jsem přerývaně a pořádně jsem nevěděla jak s mým pohledem. Nervozně jsem poklepávala prsty do tmavého dřeva stolu.

„Co ty o mě kurva víš?" rozkřikl se. Jeho pohled ztvrdl a čelist byla pevně napnutá. Udeřil pěstí do stolu až se menší vibrace dostaly k mým konečkům prstů. Lekla jsem se. Zhluboka jsem se nadechla.

„Nevíš o mě nic! Vůbec nic, myslíš jak mám dokonalej život když mám všechno tohle?!" rozmachoval se rukama a křičel až jsem se bála, že se zase neudrží. Myslím, že to už bych opravdu psychicky nesnesla. Vjel si prsty do vlasů a jeho hruď se dost výrazně zdvihala a zase klesala.

„Myslíš, že jsem šťastný? Moje rodina mě zavrhla a jediné co mám jsou peníze," už se jeho hlas ztišil na minimum. Jako by mu bylo do breku. Schovala jsem své rty do úzké přímky a do mých očí se draly slzy.

„Nikdy jsem si nepřipustil že jsem vlastně na tomhle zasraným světě sám! Až teď," pokračoval šeptem s hlavou stále sklopenou dolů.

„Když jsem tě viděl s Liamem..." rozplakal se. Doslova se zhroutil přímo přede mnou. Ani to nemusel dokončovat. Vlastně mě ani tolik nezajímalo. Popošla jsem k němu. Chtěla jsem ho uklidnit.

„Vím jak se cítíš..." zašeptala jsem pomalu a klidně. V tu chvíli mě od sebe hrubě odstrčil.

„Jak to můžeš vědět. To že si byla na ulici ještě není tak hrozné," řekl s tekoucími slzami po tvářích.

„Ne, protože ty nevíš nic o mě a MÉ minulosti!" vykřikla jsem. Na tohle téma jsem byla opravdu hodně citlivá, ale momentálně jsem byla připravená to říct. Už jsem si to jenom možná dokázala přiznat.

„Ty nevíš jaký to je když od malička poslouchám hádky mezi mými rodiči. To když tě vlastní otec několikrát málem znásilní, když tvojí matku zabijí před vlastníma očima. Když táta spáchá sebevraždu, protože jsem mu prej na obtíž. Přestěhovala jsem do Británie za lepším životem. A co mě tu čekalo? Vyhazov ze školy, kvůli tomu že jsem neměla na školné, nový domov na ulici. Ani nevíš kolikrát jsem to už chtěla ukončit, jenže jsem na to moc slabá, ale říkám si jestli bych tím prostě všechno jen nezlepšila." křičela jsem, měla jsem toho už dost! Nic neví a soudí. Zřejmě ho to dost zarazilo a to soudě podle jeho pohledu. Chvíli si mě jen tak prohlížel. Potom se dal do pohyb ke schodům a zmizel. Prostě odešel. Teď když jsem ho potřebovala tak se jen tak ztratí. Zakroutila jsem hlavou a sama se vydala do svého pokoje. Už jsem se blížila k pokoji, když mě něco donutilo změnit směr. Moc dobře jsem věděla čí to jsou dveře. Jenže o to nešlo. Více mě zaujala melodie, která se linula z pokoje. Ke které se po chvíli přidala i slova.