Bezcitný - NIAM

10. kapitola

Seděli jsme v autobuse a já s Liamem jsme seděli někde veprostřed autobusu. Cesta probíhala v celku normálně až na nějaké hádky Zayna a Joshe, ale ty nikdo neřešil. Jeli jsme po dálnici, když najednou přestal být slyšet motor. Z čehož jsme většina z nás pochopili, že přestal fungovat. Potom se ale něco stalo...

Liam 

Hned, jak přestal běžet motor se snažil řidič autobusu sjet ke krajnici, jenže to nezvládl a naboural plnou rychlostí do krajního mantinelu. V tu chvíli jsem se podíval na Nialla a vnímal jsem jen jeho. Nevnímal jsem autobus, který byl plný mých spolužáků, který křičeli a snažili se vylézt ven, ale dveře se nárazem zablokovali. Koukal jsem Nimu do očí a soustředil se jen ne něj a on zase na mě, když v tom mě někdo zatáhl za ruku a dostal mě z, už teď hořícího, autobusu. Všichni jsme byli venku a koukali jsme na autobus, který teď už hořel skoro do půlky. Když v Josh řekl: "Kde je Niall?!" V tu chvíli jsem si něco uvědomil. Niall zůstal vevnitř a já si celou dobu myslel, že ho někdo vzal ven jako mě. Učitel se mě snažil zadržet, ale hned, jak jsem se od něj dostal, tak jsem vběhl do hořícího autobusu. Oheň byl už skoro u našich sedaček, ale přesto jsem se k nim rozběhl. Když jsem uviděl Nialla, jak tam leží se zaklíněnou nohou nejspíš otrávený jedovatými plyny, tak se tlakem roztříštili okýnka a vyletěli z nich střepy. Byl jsem trochu pořezaný, ale teď jsem musel dostat Nialla ven. Snažil jsem se mu dostat nohu z pod sedačky., ale nešlo to. Oheň byl už sedačky před námi a já za Niall zabral, i když jsem mu nařízl nohu, tak jsem ho musel dostat ven, protože jinak by umřel. Vyběhl jsem společně s ním z autobusu, kde už čekala sanitka. Nejspíš jí někdo zavolal. Až když jsem rychle pokládal Nialla na nosítka, tak jsem si všiml, že má obrovský kus střepu v břiše. Už zavírali sanitku, když jsem se jich zeptal, jestli můžu jet s nimi. "A vy jste jeho co?" A ni chvilku jsem nepřemýšlel. "Přítel, přítel. Jsem j-jeho př-ít..el." Na konci věty jsem si uvědomil, že brečím. PO krátkém 'bohužel, nejste rodina' se sanitka rozjela pryč. Hned, jak jsem ji neviděl jsem se sesunul k zemi, bez ohledu na učitele a spolužáky, a naplno se rozbrečel. Ostatní na mě mluvili a snažili se mě zvedat, ale já nechtěl, chtěl jsem jen brečet a doufat, že to Nini přežije. Nesmí umřít. Nesmí. Jestli umře, tak to bez něj nezvládnu. Potřebuju ho. Teď potom, co jsme si řekli, že nebudeme jen kamarádi. Miluju ho. Tak hrozně moc. Nevím jak jsem se sem dostal, ale právě stojím před nemocnicí a utíkám směrem recepce. Věděl jsem, že když řeknu, že jsem jeho přítel, tak mi nic neřeknou, tak jsem zalhal. "Dobrý den jsem bratr pana Horana, jak je na tom. Přivezl..." "Vím, kdy pana Horana přivezli" Přerušila mě sestra. "Ale nemám žádné informace, je na sále už dvě hodiny, vím jen že jeho stav byl velmi vážný a že v sanitce málem zemřel." Oznámila mi, jako kdyby byl krásný a slunečný den. Což taky byl. Ani jsem nepoděkoval a sedl si na velmi nepohodlnou židli, která byla nejblíž ke dveřím na sál. Napadlo mě, že zavolám Louisovi. Rozhovor s Louisem nechci ani popisovat. Jen mi zvedl telefon já mu řekl adresu nemocnici, což mi dalo dost zabrat, když jsem se dusil vzlyky. Když dojel Louis bylo na něm vidět, že se taky hrozně bojí o Nialla a tak jsme tam po chvíli brečeli spolu.  Po dalších asi třech hodinách se otevřeli dveře od sálu a já se rozeběhl za doktorem. Když jsem se zastavil doktor se mě zeptal kdo jsem. "Já jsem bratr." Louis na mě chvíli koukal celkem zmateně, ale potom pochopil. "Víte, Niall Horan byl ve velmi kritickém stavu a proto...."

________________________________________________________________________________

Takže, bylo to těžký psát, ale zvládla jsem to... Asi mě budete nesnášet, ale pokračování v další kapitole. Jinak je to dneska už druhá kapitola.

Káťa<3