Poslední večer tábora jsem Adamovi psala. Chtěla jsem vědět jestli ráno přijede. Zprávu jsem odeslala a netrpělivě čekala co přijde za odpověď. Jenže bohužel nepřišlo to co jsem si přála. ,,Kláro promiň, poranil jsem si kotník a nebudu moct přijet, na tom kole bych to nezvládl, mrzí mě to." Po této zprávě jsem začala brečet, neuměla jsem si představit, že bych ho už neviděla...
Všichni se mě večer snažili rozveselit, trochu se jim to podařilo a mě bylo líp. Byla diskotéka a po té jsme šli ke klukům. Dělali jsme různé blbosti, házeli po sobě balónky s vodou, vdolky, patlali na sebe šlehačku, čokoládu atd... ale to by bylo na dlouhé vyprávění...😂😂😂
Usnuli jsme u kluků a já se ráno probudila jako první.
Všechno mi došlo... je poslední ráno, bude se mi stýskát, Adama už neuvidím, byla jsem smutná. Zapla jsem data a podívala se jestli mi někdo nenapsal. Přišla mi zpráva od Adama. Ptal se jaká byla diskotéka, poslední noc a tak. Pak jsem mu začala psát, že se mi bude stýskat a že mi bude chybět. Moje jediné přání v tu chvilku bylo, aby přijel, což jsem mu taky napsala, i když jsem věděla, že to nepůjde. Asi za tři minuty mi přišla odpověď zpět. ,,Čekej za 4 minuty pod kopcem."
V tu chvilku se mě zmocnil neuvěřitelný pocit štěstí a radosti. Vyběhla jsem z chatky, kde všichni spali, seběhla kopec a netrpělivě čekala. Najednou se z podkopce vynořil klučík s kolem. ,,To je Adam! On opravdu přijel!" řekla jsem si nadšeně. Rozběhla jsem se k němu a objala ho. Cestou k chatce mi vše vysvětlil. Noc předtím si ze mě dělal srandu, že nepřijede, aby mi mohl udělat radost tím, že přijede. Byla jsem asi nejšťastnější člověk na světě.
Byli jsme celý den spolu. A pak přišel odjezd. Nemohli jsme se rozloučit...já brečela, opět...Jak jinak , že 😂. Odjeli jsme a já věděla, že mi bude hrozně chybět. Slíbili jsme si, že si budeme volat a psát, což se také stalo...
Už máme za sebou skoro 2 měsíce a jsme pořád spolu. Doufám, že to tak zůstane i přes tu dálku a to ještě hrozně moc dlouho. Zatím to zvládáme dobře, ale musím podotknout, že to není jen naše zásluha, ale i zásluha mých nejbližších kamarádek, sestry a ze všeho nejvíc jednoho kamaráda.
Jednou jsme si s Adamem volali a přišli tam kluci od něj z týmu, začeli se semnou bavit přes telefon a různě se mě vyptávali. Druhý den si mě přidalo několik kluků z toho týmu. Projížděla jsem si ty různé profily až jsem narazila na jednoho kluka, jmenoval se Tobiáš. V popisku měl napsáno #13, to mě na první pohled hodně zaujalo, protože moje nejoblíbenější číslo bylo 13. Za pár dní na to jsme si volali znovu. Tentokrát se přidal i Tobi. Chvilku si semnou povídal, něco jsme se o sobě dozvěděli a připadal mi v pohodě.
Jednou se stalo, že jsem byla smutná, chyběl mi Adam a Tobi mě dokázal neskutečně dobře uklidnit, to samé se pak stalo i Adamovi a dokázal to u něj to také. Zatím ho pořádně neznám osobně, ale moc se těším až ho poznám, protože mu má za co poděkovat, je to člověk s obrovským srdcem a s velkou empatií.
Abych to shrnula, s Adamem jsme spolu pořád, moc mi chybí, ale miluju ho, takže nemám v plánu cokoliv měnit. Až tady v Praze budou hrát zápas přijdu se podívat, abych ho viděla a zároveň, abych poznala Tobiho. Tábor jsem si neskutečně užila a doufám, že to příští rok bude zase tak fajn.
KONEC
Děkuji za přečtení. ❤
