Vždycky tvá, nevinná

All of me

Ráno jsem vstala poměrně brzy a tak jsem vyrazila na menší procházku. Nazula jsem si potichu boty a vyšla s Benem do chladného rána.

Šli jsme lesem. Ben běhal bez vodítka okolo mě a já sem pozorovala jak se vše probouzí. Byla to nádhera. Slunce pomalu vycházelo za lesem, jímž protékali jeho paprsky. Jako v kouzelném lese, v pohádce. Nemohla jsem od toho odtáhnout pohled. Jakoby mě to nutilo ani se nehnout.

Připadalo mi,že tu stojím celou věčnost když jsem zaslechla šustění listí. Ben stál u mé nohy a krčil se v očekávání něčeho nepěkného. V ten moment jakoby moje srdce spolu s pusou vdechující a vydechující vzduch bylo příliš hlasité. Každý nádech a výdech se mi zdál hlasitější než ten předchozí. A srdce mi už vynechávalo údery. Strach pohltil každou buňku mého těla, ovládl ho a já se nebránila. Kolem mě se něco mihlo. Neviděla jsem to a přesto vím, že to tam bylo. Otáčela jsem se jako zběsilá. Ben začal štěkat. Né na tu prapodivbou věc ,nebo bytost. Začal štěkat na mě. Bylo jasné co se mi snaží říct. ,,Utíkej !" řvala jsem a už běžela pryč. Ben mě hned dohonil. Udržoval se mnou tempo.

Zakopla jsem o nějakou větev a slavnostně se poroučela k zemi. Sedla jsem si a chtěla vstát, ale pravou nohou mi projela ostrá bolest. ,,Sakra, sakra, sakra..." nadávala jsem. Ben ke mně přiběhnul, snažil se mi pomoct, ale marně. Je to ještě štěně. Je příliš malý, nemůžu se o něj opřít. Sedla jsem si ke stromu a opřela se. ,,Pojď sem ty trumbero." poklepala jsem si na zdravou nohu. Přišel a sednul si k mé ruce. Pohladila jsem ho po hlavě . ,,Nemůžeš za to. To víš, takový tele jako já, se jen tak nevidí. " povzbuzovala jsem jeho i sama sebe. ,,Tak teď musíme vymyslet čím se zabavíme." povzdechla jsem si.

,,Přines." asi po padesáté jsem hodila Benovi malý klacík, který už je celý od slin. ,,Už tě to taky nebaví, co?" Ben se zastavil u mé nohy s lehnul si.

Může být tak něco okolo jedné hodiny odpoledne. Slunce pálí a já už se nějakou tu chvilku utapím v myšlenkách. Co když takhle umřu? Slavná neteř Furyho umře hluboko v lese. Nechaná napospas divoké zvěři. Výborně Nathalii, to se ti fakt povedlo. Ne, takhle nesmím přemýšlet, ale jak jinak, že? Bůhví co mám s nohou. Sáhla jsem si na pravou, nyní již asi zlomenou nohu. Otekla mi a při sebemenším pohybu příšerně bolela. ,, Ach, jo." zaksučela jsem dneska už poněkolikáté.

Měsíc už byl vysoko na obloze. Jeho svit ozařoval les a dodával mu na kráse, tajemnosti a uchvátnosti. Tohle mě už, ale dávno nezajímalo. Spíše sem si začala uvědomovat zimu a žízeň, která se již dávno dostavila. Únava nebyla pozadu. Té jsem ,ale jako jediné úspěšně odolávala. Tedy doteď. Začaly se mi klížit oči. Snažila jsem se je opět otevřít, ale byla příliš těžká.

Přestože jsem měla oči uzavřené stále jsem vnímala okolí. Každý pohyb jsme slyšela. A každý mě vylekal. Najednou jakoby se všechno ztlumilo. Upadala jsem do říše snů s nadějí, že se zítra proberu.

Tak čau. Jsem tady po dlouhé době. Knížka je dokončena (ne tahle) a já se můžu plně věnovat psaní této knížky, povídky. Říkejte si tomu jak chcete. No nic. Doufám, že se kapitola líbí. Jako vždy a loučím se.

IKNOWWRITER