Vždycky tvá, nevinná

PROLOG

Čekala jsem na svého strýčka.

Už půl roku jsem ho neviděla. Možná byste řekli, že pár minut navíc nic nezmění.

U něho ale stačí jen málo a musí odjet . Proto jsem ráda za každou vteřinu s ním.

Ozval se zvonek. Vyběhla jsem ze svého pokoje.

Mamka mě mírně pokárala:,,Nathalii."

,,Pardon," omluvila jsem se a jako vzorně vychovaná jsem došla ke dveřím a otevřela je.

,,No ,že ti to Nathi trvalo,"přivítal mě s otevřenou náručí strýček. S radostí jsem ho obejmula.

,,Nicku,"pozdravila ho moje mamka.

,,Marie!" opětoval jí pozdrav.

,, Tak pojď dovnitř," pobídla mamka strýčka po chvíli trapného ticha. Usadili jsme se na gauč.

,,Co si dáte?" zeptala jsem se.

,,Nathi už jsem nedočkaví na tvou kávu," zahraje strýček. Máma nad tím mávne rukou.

,,Mně přines prosím jen vodu,"usmála jsem se na ně.

,,Dobře. Za chvilku jsem zpátky, "odešla jsem do kuchyně.

Dala jsem vařit vodu na kafe a připravila hrnek a ješte dvě sklenice s vodou. Jednu pro mě a druhou pro mamku.

V tom jsem si vzpomněla, že zítra je ten večírek. Všichni na mě budou zase koukat. Nesnáším to. Rodiče mě vychovali jako dívku, co se nestaví na odpor a už vůbec se netahá s každým jako její vrstevnice.

Povzdychla jsem si . Jaké by to asi bylo kdyby...

Ne fuj . Mírně zavrtím hlavou ,abych zahnala ty myšlenky.

Cinkne rychlovarná konvice s vodou. Naliju vodu do hrnečku a přidám lžičku. Vše dám na tác a odnesu do obývacího pokoje.

,,Prosím, "podám kafe strejdovi.

,,Děkuji," usměje se na mě. Je to jeden z těch úsměvů, které patří jen mě. Podám vodu i mamce. Také mi poděkuje a já si pak sednu do křesla. Nějakou dobu jsme nevnímala moc jejich rozhovor až...

,,Je moc dobře, že jste toho šílence chytili," pokývala hlavou na souhlas máma.

,,Ano, a co si myslíš ty Nathi?" chvilku přemýšlím nad svými slovy než opustí má ústa.

,,Myslím, že si to částečně zaslouží, " máma se malém udusí vodou, kterou pila.

,,A proč částečně? "optá se strýc. Rozhovory o jeho práci jsou vždy na tenkém ledě. Zvlášť, když je vede se mnou.

,,Myslím, že částečnou vinu musí nést i jeho rodiče. To oni ho vychovávali a podle toho, co jsi nám minule říkal, byl vždy jen druhorozený adaptovaný syn. Stín plamene, v tomto případě hrom ,který vždy následoval po blesku...,"chtěla jsem to doříct, ale strýčkovi zazvonil telefon.

,,Dobře, rozjeďte pátrání. Hned tam budu,"podíval se na nás pohledem alias ,,musím do práce,, tentokrát nám, ale řekl proč.

,,Loki utekl, zastavím se za vámi, co nejdřív to bude možné, "s mamkou jsme jen přikyvovaly. Spěšně jsme se rozloučili.

A já jsem neměla najednou celý den co dělat. Šla jsem do svého pokoje a rychle vymyslela náhradní plán na den. Sešla jsem už i s kabelku dolů.

,,Mami mohla bych ject dnes do města ?"zeptala jsem se a doufala v kladnou odpověď.

,,Dobře. Mám tě tam odvézt ?" zeptala se a míchala něco na pánvi.

,,Ne, děkuju. Vezmu si kolo,"otočila se.

,,Dobře tak buď do šesti doma. Ano?" usmála se.

,,Dobře," ještě jsme se rozloučily a pak už jsem šla rovnou do garáže, kde na mě čekalo kolo.

Vyvedla jsem ho ven a zavřela garáž. Sedla jsem na kolo a vyjela. Bylo to asi 10km k nejbližšímu městu.

Bydleli jsme hluboko v lese. Pro bezpečí, jak říkával strýček. Ale nevadilo mi to. Měli jsme zde svůj klid a museli jsme jezdit vždy lesem do města. A já les milovala.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude naprosté ticho. To bylo divné. Většinou zde cvrlikali ptáci. Zastavila jsem.

,,No konečně jsi si mě všimla,"prořízl ostrý hlas ticho vysměvavým tónem.

Pomalu jsem se otočila, doufajíc ,že to nebude on. A byl v celé své kráse. Usmíval se a já na něj tupě zírala.

,,L-Loki?"zeptala jsem se nevěřícně.

,,Ano Nathi?"zeptal se takovým podivně dětským hlasem až jsem uskočila. Rozesmálo ho to.

,,Neboj neublížím ti, jen pokud to nebude nutné,"znovu ten jeho škodolibou úsměv.

,,Prosím?"zoufale jsem hledala očima únikové cestu.

On se bavil. Po viditelném záchvatu smíchu ke mě přišel. Vzal mou, oproti jeho malou ruku do jeho a pevně jí sevřel. Druhou rukou držel mou tvář, abych nemohla ucuknout od jeho pohledu.

,,Tak poslušná, hodná, zmatená, nevinná," viděla jsem jeho ušklebek.

Pak jsme se objevili v luxusním domě. Brada mi spadla až dolů.

,,Vítej ve tvém novém domově maličká," uchechtnul se nad tím oslovením: ,,Dovedu tě do tvého pokoje. Až se trošku zabydlíš vysvětlím ti jak to bude fungovat," tak teď moje brada musela být až u zemského jádra.

Fungovat? Ono to může fungovat, když někoho unesou?

Radši jsem to nechala plavat a šla za ním do místnosti, kterou nazval mým pokojem. Otevřel mi dveře, já vešla dovnitř. On za mnou ihned zabouchnul.

Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Zdálo se mi to jako chvilka, když se vedle mě prohnula matrace.

,,Být tebou vstával bych, protože jinak ti nic nevysvětlím," pozoroval mě s ledovým klidem, když jsem vyskočila na nohy v šoku z jeho blízkosti.

,,Takže v tomhle domě platí pravidla. Žádné vycházení ven. Žádné pokusy o kontaktování okolního světa. A plná poslušnost," dokončil svůj proslov a já na něj zírala neschopná slova.

,,Proč tady jsem?" odešel a nechal mě samotnou.

,,Dobře, budeme mít tichou domácnost," pošeptala jsem si pro sebe. To jsem si ještě neuvědomovala, že od teď, se bude můj život dělit na
PŘEDTÍM a POTOM.