Sedím v oranžové místnosti s jediným oknem, byla jsem tu už několikrát, ale nikdy nedobrovolně. Koukám po prázdném pokoji a přemíšlím kvůli čemu tu asi jsem... teda, samozdřejmě že to vím. Pokusil/a jsem se zabít, jako už mnohokrát. Jen mě zajímá co mě dovedlo až sem. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemíšlel/a, vždycky to bylo tak že jem důvod neměl/a, nebo byl natolik jednoduchý že jsem ho nevnímal/a.
Najednou, se otevřeli dveře a dovnitř vešla moje psychložka. Mladá(asi 25 let), celkem malá a řekněme žensky tvarovaná. Když jsem k ní začínal/a chodit, měl/a jsem jí rád/a. Néjen kvůli milému úsměvu, ale především protože jsem měl/a pocit, že mi rozumí a stane se "prakticky" mojí kamarádkou. Jenže pak začla všem vypravovat o čem si na sezení s ní povídám. Nechápal/a jsem to, nikdy... a snad to ani nikdy nepochopim. Důvěřoval/a jsem jí a taky jsem nikdy neřek/la nic z jejího života co by nějak poškodilo její stávající a budoucí život. Dalo by se říct že jí nenávidím. Už si zařídila svoje vlastní místo na seznamu "zabít při první příležitosti" z kterého se zatim dostal jen jeden člověk (a to jsem zavřel/a obě oči).
"Tak co Kájo, budeš mluvit? Nebo do tebe budu zase soukat moudra a ty mě budeš ignorovat a mlčet do zdi?" Usmála se na mě jako by se nic nestalo.
Zase jsem jí neodpověděl/a a zíral/a jsem na tu odporně zářivě oranžovou stěnu. Ostatně jako vždyky po tom co mi řekla, že vypadám jak reklama na koncentrák.
Tak zase začla mluvit : "Vidím že zas mlčíš, takže budeme muset zjistit proč to máš v hlavě přeházené drahoušku. Jestli nežačneš mluvit a neřekneš POKAŽDÉ alespon jeden svůj nejhorší zážitek tak zavolám pana psychiatra Slingermaiera a on ti napíše povolenku na dovolenou do blázince, pro dlouhodobě léčené sebevrahy."
Tímhe mě opravdu naštvala. Jak si mi to může dovolit říct moje vlastní psycholožka, která by měla problémy řešit a né je vyvolávat. Nechápu jak jí můžou moje rodiče platit za tyhle dvě a půl hodiny utrpení.
"Tak můžu začít rovnou touhle větou..." Odfrk/la jsem si.
(Krátké momenty z mého vlastního života. Komu se nelíbí, jděte se třeba zahrabat. Mě je to jedno)
