Do You Feel It?

4

Po probuzení jsem měla pocit, jako by mě včera přejel kombajn. Myšlenky mi zabloudily k Lesliemu a našemu rozhovoru. Nevěděla jsem, jak se ohledně toho cítit. Byla jsem zmatená.

Než mě však stihl popadnout pocit, že se mi to všechno jen zdálo, uslyšela jsem nějaké zvuky. Posadila jsem se a hledala zdroj hluku.

U vedlejší postele, které jsem si všimla až teď, stála nějaká holka. Byla malá, mnohem menší než já, rovné nazrzlé vlasy po pas a mračila se jako buldok.

Když si všimla, že ji pozoruju, vykulila hnědo-zelené oči a pokusila se o úsměv. Vážně jen pokusila, protože to vypadalo spíš jako falešný škleb.

„Ahoj, jsem Rosemarie Meyerová, tvoje spolubydlící. Včera večer, když jsem přišla a viděla tě tu spát, mi došlo, kdo nejspíš jsi. Je dobře, že sis nelehla na mou postel," promluvila na mě tichým hlasem, který zněl docela mile, takže jsem nechápala její nerudný výraz.

„Těší mě, já se jmenuju Bree. Bree Wilsonová. Včera jsem měla trochu náročnější den, takže jsem hned vytuhla," usmála jsem se na Rosemarii. Teprve teď jsem si pořádně prohlédla pokoj. Byl podobný jako ten Leslieho. Velké okno s výhledem, mohutné postele, stoly a dveře vedoucí asi do koupelny. Líbí se mi tady.

„Ty jsi jedna z těch holek, pro které poslali Hawthorna?" zeptala se zrzka zvědavě a lehla si na postel, nohama směrem k polštáři, takže byla blíž u mě.

„Je na tom něco divnýho? Nechápu jak to tady chodí, takže jestli mě zasvětíš, tak ti budu vděčná," řekla jsem, taky si lehla a pořádně se rozvalila ve velké měkké posteli plné polštářů.

„Nejsem si jistá, jestli jsem ta správná osoba, nijak zvlášť mě nebaví roznášet drby, ale můžu ti říct aspoň to, co tady ví každý," trochu víc se zamračila a odhrnula si vlasy z obličeje.

„Tak jo, a pak si půjdu někam sehnat věci," řekla jsem, když jsem si uvědomila, že nemám snad ani kartáček na zuby a vážně bych se potřebovala osprchovat.

„Jasně, ukážu ti sklad. Vlastně toho není moc, jen tady na škole kolujou dost zvláštní řeči o Hawthornovi, je něco jako Batman, nebo tak. Všichni si myslí, že je hrozně tajemnej, jak nikomu neříká svý jméno a nikdo nezná jeho emoci, to je fakt divný.

Většinou je tvoje emoce něco jako druhý jméno, aspoň tady na škole. Třeba o mně všichni ví, že mám dost problém, protože necítím štěstí, takže se mě většinou snaží rozesmát hloupým vtipkováním.

Asi neznáš svoji emoci co? Měla bys ji co nejdřív zjistit, protože jinak si o tobě ostatní brzy udělají obrázek," podotkla.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se, protože jsem úplně nevěděla v čem by mi to mohlo uškodit.

„No, jakože nejspíš začnou vznikat nějaké teorie o tobě a Hawthornovi, protože se moc často nestává, že ho pro někoho pošlou. On je jeden z nejlepších, jeho hodnocení je skoro vždycky nad průměrem a nikdo netuší, jak to dělá. Hawthorne je prostě mistr ve skrývání emocí a nejspíš dokáže perfektně ovládat i tu svou," mluvila Rosemarie s vykulenýma očima, jako by se chtěla podobat Lesliemu. Vzpomněla jsem si na včerejší den a Aarona, v tu chvíli Hawthorne rozhodně nevypadal, že se umí ovládat.

„Říká se, že je jeho emoce něco děsivého, něco horší než smrt," zakončila zrzka své vyprávění podobně jako nějakou duchařskou historku.

„Jak by mohl bejt cit horší než smrt?" zasmála jsem se a zvedla se z postele. Vážně jsem už měla hlad.

„Pojďme do skladu," zavelela Rosemarie a dala mi do ruky klíč od pokoje, druhý, celý zelený se žlutými puntíky, vytáhla ze své kapsy a zamčela za námi dveře.