Temná Mysl

Kapitola 1.

Od té doby ubylo už hodně dlouho. A od toho jsem se hodně změnila. Už jsem čím dál ostražitější a taky se snažím nevyjadřovat moc emocí jako dřív. Protože když se usmíváš nebo si něco šuškáš, li jsi nervózní, tak to není vůbec dobrý nápad na veřejnosti. Já preferuji neutrální obličej, ale někdy se stane, že když se necítím moc příjemně vedle někoho nebo kdo se ke mně přibližuje,
tak se snažím být nesympatická a vždycky to zafunguje. Stejně, jak můžu vědět co si ty lidi myslí o mě? Co když si budou myslet, že jsem pro ně lehký terč?

Když jsem byla ve druhé třídě, tak jsem chtěla jít na judo a taky jsem tam šla, protože sebeobrana je to nejlepší co se může aspoň jako dítě naučit. Ze začátku to bylo fajn, ale po nějakém čase jsem zjistila, že tam chodí se mnou nějaká holka, která se ke mně chovala divně (jistě že stejného věku, ale z jiné třídy). Pořád vyplazovala na mně jazyk, říkala mi urážlivá jména a někdy i s básní. Když jsem zjistila její jméno, tak jsem jí to oplácela. Vůbec jsem nevěděla proč mě takhle provokovala. Zkoušela jsem to říct trenérovi, ale ten to prostě ignoroval. Tak jsem zkoušela i rodiče a nakonec jsme nic nezměnili. Od té doby jsem chtěla jít pryč z té školy. Jít někam na jinou, mít přátelé, fajn učitele, i výborné obědy. Na nakonec se mi to podařilo.

Dostala jsem se na jinou školu, sice v blízkosti té staré, ale nějak jsem to zkusila přežít. Aspoň nemusím trčet ve strašné škole, kde je všechno z hlíny. Když jsem byla poprvé v té třídě, jsem jediná kdo přišel. Ale v té třídě mě to připadalo trochu divné. Všichni tam byli takový tichý, až na tři holky, které si pořád něco kecali (nejspíš něco o mě). Popravdě jsem je ignorovala a to jsem udělala spíš dobře, protože bych nechtěla, aby to začalo hádky nebo nenávistí. A navíc jsem byla nový student.