Nejkrásnější pohled

Část 9 Plány a slzy

Bill se dmul pýchou a radostí. Tohle nebyla obyčejná koupě koně, byla to záchranná akce. To musí rodiče prostě pochopit.

"Ach ne, jak to vysvětlím našim? Vždyť vůbec nevědí, že jsem na Maggie celé týdny jezdil."
Chlapci si vyměnili trochu ustarané výrazy.

"Víš, Billi. Myslím, že po tom, až se rodičům před očima postavíš na nohy, bude jim jedno, cos pro to udělal." Tom se povzbudivě usmál a na Billa to zabralo. Byl to fakt. Nic jiného si jeho rodiče nemohli přát víc, než aby jejich syn byl zase šťastný a chodil. A Maggie mu v tomhle ohledu hodně pomohla.

Dorazili k Billovi domů a na parkovišti před domem už zahlédli auto rodičů. Vrátili se. Bill polkl. Měl trochu obavy jim hned předvést celé divadlo, aby to s nimi náhodou nepraštilo o zem.
Přišli až k autu a maminka otevřela Billovi dveře. Tatínek už mezitím vyndaval vozíček z kufru. Přistavil ho Billovi, ale ten jen zavrtěl hlavou.

"Mami, tati. Chci vám něco říct. Víte, ačkoliv si vás hrozně vážím a zbožňuju vás, nezachoval jsem se asi úplně podle vašich představ."Nadechl se. Rodiče zatím nevypadali nějak zvlášť znepokojeně.
"Začal jsem chodit na hodiny hipoterapie. Vím, že byste mi to nikdy nedovolili, byli byste bez sebe hrůzou, a tak jsem to před vámi musel bohužel tajit. Moc mně to mrzí. Ale všechno zlé je pro něco dobré."

Oba rodiče už lapali po dechu, aby synovi vynadali, ale když Bill odsunul vozík a stoupl si na své vlastní nohy, byť krátce, musel se do křesla posadit sám tatínek.
Bill si mezitím taky sednul zpátky na sedačku auta. Bylo vidět, jak se maminka štěstím směje a už jí z toho tečou slzy. Objala ho a on ji jen tiše držel a hladil po vlasech.
"Je to dobrý, mami. Když budu pořádně cvičit, tak budu zase chodit. Vím to."

Nechal jim asi hodinku, aby se zklidnili, a když popíjeli už druhý hrnek kávy v obýváku, kam si Tom Billa donesl, černovlásek si odkašlal.

"Mami, tati. Já vím, že jste právě prožili šok, ale bohužel vás musím vystavit ještě jednomu. Ta kobylka, na které jsem během hipoterapie jezdil, neočekávaně porodila hříbě. Je to drobeček a personál si toho nějak nevšiml. Jenže pro ně nemají v hipocentru místo."

Rodiče se po sobě podívali. Přesně tušili, co jejich syn naznačuje.

"Billi, ta kobylka vlastně způsobila to, že se teď postavíš na nohy. Nedokážu si představit, že by měla bydlet jinde než tady u nás. A myslím, že hříbátko bude příjemným zpestřením mezi těmi všemi skokovými atlety."

Bill tleskl rukama. Rodiče vypsali šek a o půl hodinky později už byli na cestě. Po velkém přemlouvání se jim poštěstilo a nakládali Maggie i s malým do přívěsu. Doma je pustili do nejzelenějšího výběhu a sledovali, jak Merlin radostně pobíhá kolem svojí mámy, která jen chudák nestačí sledovat, kam se pohne příště.

"Jsou rozkošní, nemyslíš?" Uculil se Bill a podíval se na Toma. 

"Rozhodně. Ale ne víc než ty." Ušklíbl se a přehodil si Billa přes rameno a nesl ho do domu. Stejně už se připozdívalo. V pokoji ho položil na postel.
"Začínal jsem trochu žárlit. Chápu, že to byla událost, ale teď jsi jenom můj."

Rychlost a kuráž byla tatam. Tom jemnými, něžnými pohyby vysvlékl Billovo tělo do naha. Hladil ho po sametové kůži a sem tam se podíval, jak černovlásek se zakloněnou hlavou lape po dechu.  

Když se z Billových úst ozval hlasitý vzdych, Tom mu na ně přiložil ukazováček.

"Šššš, máš přece doma rodiče." Uchichtl se a skousl mu jemně kůži na podbřišku. Billovi se v očích objevily jiskřičky a přitáhl si ho divoce na svou hruď.

"Chci tě."