Zuzka Blacková (WOLFSTAR)

2

Pohled Zuzky

Dnes mi začíná druhý školní rok v Bradavicích. Měla by být legrace sice minulej rok byl docela špatný byla otevřena tajemná komnata ale Harry to nějak vyřešil a všechno bylo v pořádku. Když jsem dnes přišla So velké síně a sedla jsem si s Harrym ke stolu. Měli jsme znovu nového profesora na OPČM Pana profesora Lupina. Hned další den jsem poslala tátovi dopis.

Ahoj tati máme zase nového profesora na OPČM jmenuje se Lupin vypadá mile
Na mě se neustále usmívá a celkově
je jiný než ostatní učitelé. Pan profesor Snape ho ale nemá moc v lásce. Hází po něm vražedné pohledy

Pa tvá Zuzka

Přivázala jsem dopis na pařát výra a vypustila ho ven.

Při čtvrté hodině kdy jsme měli zrovna obranu proti černé magii mi ale z nějakého důvodu přiletěla nějaká cizí sova a přinesla mi dopis

Dráha slečno Blacková. Musíme vám oznámit že váš otec Sirius Black se po přečtení vašeho dopisu zhroutil. Právě teď je v nemocnici v bezvědomí.

Díky tomu že za mnou Harry který se k nám připojil jen aby si poté mohl popovídat s Lupinem, potichu vyjekl, jsem zjistila že si to přečetl taky. Táta se zhroutil a to jen kvůli mně. „Mohu se zeptat co máte v tom dopise tak důležité že vás nezajímá vůbec můj výklad?“ zeptal se mě Profesor. V tu chvíli jsem omdlela. Poslední co jsem slyšela byl Harry který křičel mé jméno.

Pohled Harryho

„ZUZY!“ zakřičel jsem když omdlela. Pan profesor Lupin k nám přiběhl a snažil se Zuzku probudit. „Co bylo v tom dopise?“ zeptal se mě po chvíli když se Zuzka pořád neprobuzovala. Já mu ten dopis podal a on si ho přečetl. Když ho celý dočetl tak zbělal. „Nevíte co bylo napsáno v dopise od slečny Blackové?“ zeptal se potichu „Já myslím že jako i minulí rok mu napsala že máme nového profesora na OPČM a že se jmenujete Lupin. Nic víc nic míň“ odpověďel jsem mu a on zbělal ještě víc. Jestli to teda ještě šlo. „Pojď Harry odneseme ji ne ošetřovnu.“ povzdechl si pan profesor a zvedl Zuzku do náruče.

Pohled Zuzky

Když jsem se probudila tak jsem ležela na ošetřovně. Rychle jsem se zvedla a uvědomila si že vedle mě sedí Harry a Profesor Lupin. „Pane profesore já musím za tátou. Prosím" začala jsem ho prosit „Chápu vás. Omluvim vás z ostatních nastávajících hodin a sám vás k němu zavedu.“ řekl pan profesor a já měla sto chutí ho obejmout.
Když jsme se dostali před nemocnici kde měl podle všeho být táta tak jsem hned chtěla běžet za ním pan profesor mi to ale nedovolil. Vešla jsem do pokoje kde má být táta a přiběhla k němu. Byl už vzhůru a tak jsem ho hned objala. Za mnou přišel i pan profesor. Táta si ho všiml a vypadal že se rozbrečí. „R-Remusi? Ty ty kde jsi byl celých těch 12 let?“ zeptal se pana profesora a já jen vyjeveně zírala. Asi po dvou minutách mi to došlo. Profesor Lupin je můj druhý táta. Podruhé za dnešek jsem omdlela. Byla jsem ráda že je to můj táta to ano ale ten šok byl na mě moc.

Probrala jsem se podle všeho asi 10 minut poté. Ležela jsem na posteli na které před tím ležel táta a vedle mě stali oba dva. Objímali se a táta vypadal šťastně. Asi si nevšimli že jsem vzhůru. Dlouho jsem tátu neviděla takhle šťastného. Pan profesor něco tátovi pošeptal a ten se na mě otočil. „Zuzy“ řekl a hned ke mně přišel. „Já. Asi jsi to už pochopila ž-že?“ já přikývla a usmála se na něj. „A nevadí mi to pan profesor je milý a..." Zčervenala jsem „A?" Zeptal se se smíchem táta. Bylo mi blbí jim říct že jsem doufala že zrovna pan profesor bude můj druhý táta. Zčervenala jsem ještě víc než předtím. „Dobrá když mi to neřekneš dobrovolně tak tě přinutím“ zasmál se a začal mě lechtat. „Prosím...nech...nech toho... já... já ti to... řeknu... prosím...ne!!!“ křičela jsem se smíchem a táta přestal. „No? Poslouchám“ pořád se potichu smál „No já já jsem tak trochu doufala že zrovna pan profesor bude...“  Lupin se zatvářil překvapeně ale táta se začal smát. „Zuzy ty jsi číslo fakt že jo“ smál se dál. „Když se mnou budeš sama nebo budeme spolu se Siriusem tak mi říkej jinak než pan profesor. Prosím. Připadám si pak že sem vůbec nepatřím.“ řekl Lupin “ ano pane prof... Tedy chci říct. Ano tati“ na to poslední slovo jsem dala obzvláště veliký důraz. V tom jsem si znenadání vzpomněla na tu ošklivou kočku ze školy. „Tati víš že jsem na tebe pořád naštvaná za to že jsi mě před nástupem do prvního ročníku neinformoval že tam je kočka?! A na vás... Tedy na tebe tati jsem naštvaná protože jsi od nás odešel a tátu nechal se trápit!“ řekla jsem a pokaždé jsem na jednoho z nic ukázala. „Omlouvám se to že tam je paní Norissová mi dočista vypadla. Odpustíš mi to prosím?“ řekla táta vedle mě a udělal na mě jeho psí oči kterým se nedalo odolat. „Odpuštěno“ povzdechla jsem si protože jsem zase souhlasila s tím co po mně chce, na Lupina jsem ale naštvaná pořád. Ten tam stál a díval se do země. Někdo by řekl že se nám kvůli tomu že odešel nechce podívat ani do očí ale když se od něj ozval vzlyky a on sebou tím vzlykem trhnul. „Reme ona má po tobě to že se o ostatní bojí ale po mně má zase drzost a to že mluví dřív než si to promyslí“ řekl táta a šel k panu profesorovi „Ja si ale při-připadám že ji vůbec neznám. Nevím že se asi podle všeho bojí koček nevím co jí baví a nevím co jí nebaví. Připadám si jako kdybych pro ni byl úplně cizý člověk který není v jejím životě vůbec potřebný. Já já“ poté co to dořekl začal naplno vzlykat a táta ho objal. Nakonec po mě ještě táta hodil skoro až vražedný pohled a já se ho začala bát. Z táty šel někdy opravdu strach. Přikrčila jsem se a sklonila pohled. „J-j-já se o-omlouvám“ vykoktala jsem ze sebe se slyšitelným strachem v hlase. „N-nechtěla jsem“ dořekl a jsem nakonec. „J-já vás tu n-nechám o o samotě“ fňukla jsem s popotáhnutím a chtěla rychle odejít. „Zuzy“ povzdechl si potichu táta ale já ho stejně slyšela. I tak jsem ale rychle opustila pokoj. Sedla jsem si na židli na chodbě a začala jsem potichu vzlykat „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se nějaký ženský hlas vedle mě „N-ne t-to je v v pořádku.“ smutně jsem se pousmála. Ve dveřích se náhle objevila tátovo hlava „Zuzy. Proč to pořád děláš?“ zeptal se a já věděla o čem mluví. Pokaždé když si připadám že jsem přespočet tak prostě odejdu z místnosti. „Já nevím pokaždé mám takový divný pocit že mám odejít a že tam prostě nemám co dělat. Já chtěla bych se zeptat je emm pan profesor v pořádku? “ „Ano Remus je v pořádku jen ho to trošku mrzelo“ podíval se na mě káravím pohledem. Zase jsem se přikrčila. „Zuzy za chvilku půjdeš s Remusem zpět do školy. A nebudeš mít žádné poznámky na to že odešel. Prosím.“ poprosil mě a já jsem se znovu smutně usmála.