Nezkrotná Molly

1. Den - Příjezd a seznámení

"To myslíš vážně? Na co máš dva velký kufry? Jedeš na tábor, bude ti stačit repelent, baterka a kompas."

"Budu dva měsíce v kusu někde v lese. Tak si beru všechno." pokrčím rameny.

"Ukaž vezmu ti to." vytrhne mi kufry z rukou.

"Nééé!" bráním se, ale zbytečně.

"Co tam máš, že je to tak těžký?" nedůvěřivě se na mě podívá. "Otevři ty kufry."

"Proč?"

"Udělám to sám." sprostě mi otevře kufry a celé je prohrabe. "To myslíš vážně Molly? Vážně jsi chtěla propašovat dvanáct flašek vodky? Kdyby na to někdo přišel, zatkli by mě." zuří táta.

"Než by se to někdo dozvěděl, vypila bych to." odseknu.

"Děláš si z toho srandu?"

"Opravud chceš znát odpověď?"

"Ne, nechci. Sedni si a jedem. Nechci jako vedoucí přijet pozdě." 

Sedneme do auta a čekají nás dvě hodiny jízdy. Juchůůů.

Dvě hodiny utečou a my stále jedeme.

"Už tam budeme?" zeptám se otráveně.

"Támhle je značka tábora. Ještě tak 10 minut."

Ze slíbených 10 minut se vyklube nekonečných 11 minut. Když konečně přijedeme, nestačím se divit, kolik děcek přijelo.

"Tak a jsme tady." prohlásí táta vítězně.

"Třikrát hurá!" prohlásím kysele.

Jdeme se ubytovat. Chatku sdílím s kuchařkou Maggie. Maggie je menší a baculatější paní, která se ráda směje.

"Ahoj. Ty budeš určitě Molly. Tvůj táta mi o tobě trochu vyprávěl a vypadá, že spolu budeme sdílet i kuchyň. A jsem Maggie." podává mi s úsměvem ruku.

"Hmmm." zabručím nezaujatě.

"A taky mi řekl, že to s tebou bude možná složitý." povzdechne si.

"Tak za prvé - mě o vás táta nic neřekl; za druhé - na nějakou kuchyň vám kašlu, nejsu žádný poskok; a za třetí - ano jsem Molly!" vybuchnu.

"Tvůj otec se mi zapomněl zmínit, že jsi drzá." usměje se, čímž mě vytočí.Chci jí říct něco, čím bych ji setřela, ale bohužel mě něco vyruší.

"Ale né, už zase!" vykřiknu a začnu si zacpávat uši. "Ty hlasy, slyšíte to taky?!" válím se po zemi.

"Molly? To je jen rozhlas. Tvůj otec nás svolává."

"Cože?" to je trapas. Co to je za rozhlas? Vsadím se, že ho má táta ještě z vojny. "Tak nestůjte! Běžte! Jdu za vámi." snažím se to zakecat.

Ale to už mě Maggie ignoruje a odchází. Když vyjdu z chatky, trochu znejistím. Všude je plno malých děcek a já nevím, kam mám jít. Rozhlédnu se a všimnu si, že na pódiu stojí můj otec a za ním další vedoucí, kteří budou mít na starosti děti. Pod pódiem stojí další skupina lidí, to jsou kuchařky, zdravotníci a po chvíli i já.

Můj táta má nějaký proslov, ale já ho neposlouchám. Raději si hraji s vlasama. Najednou je ticho. Proslov skončil.

"Co říkal?" zeptám se Maggie.

"Teď mají všichni hodinu čas na svačinu, vybalení a prohlídku. Pak budou děti rozděleny do skupin a poté jim budou přiřazeni jednotliví vedoucí. Potom se spolu trochu seznámí a na závěr se bude konat večeře u táboráku." usměje se.

"Takže jsem o nic nepřišla." zívnu si a chci odejít.

"Molly zastav. Chci ti někoho představit." zastavím se a otočím se. "Tohle jsou ostatní kuchaři. Carol, Diana, Shelly a Josh." představí mi je. "A tohle je Molly. Naše nová posila."

"Těšilo mě a teď mě omluvte, jdu spát."

"No to nejdeš. Za pár hodin je večeře a ty nám s ní pomůžeš." prohlásí Carol arogantně.

"Neumím vařit."

"Budeš jen pomáhat." uklidňuje mě Josh. Marně.

"Nikdy jsem v ruce nedržela ani blbou škrabku na brambory." prohlásím a  věřím, že to klapne.

"Dělá si srandu." objeví se za námi můj otec. "Jsem rád, že jste se už seznámili. Tohle bude tvá táborová rodina."

"Právě se chystáme do kuchyně, ale Molly se nechce." řekne Carol mému otci. Nechápu, co má za problém. Nikdo se jí na nic neptal.

"Ale chce. Běž Molly a neodmlouvej." 

"Rozkaz pane vedoucí." vzdám to, protože vím, že se z toho nevykroutím. Tak se přidám ke zbytku a jdeme do kuchyně. 

Nevím, proč jsem čekala nějakou moderně zařízenou kuchyň. No jo, jsem na táboře. Měla jsem počítat s polorozpadlou kuchyní, ve které to příšerně smrdí. Zbytek dne pomáhám v kuchyni. Občas se mrknu z okna a vidím, jak si děcka hrají a rozdělují se do skupin. Nudím se.

"Už můžu jít?" zeptám se nadějně.

"Ne." odpoví mi Carol.

A tak tam sedím a nic nedělám. Když se nikdo nedívá, tak si něco vezmu. Občas předstírám, že něco dělám, aby zas Carol neměla řeči. Nesnáším ju.

"Tak už je čas." prohlásí nadšeně Shelly.

"Skvělý! Už můžu jít?" vykřiknu radostí.

"Ne. Čas na servírování." pronese Shelly ještě nadšeněji zazvoní na zvon, který ohlašuje jídlo. Do ruky mi strčí talíř.

"A kam mám jít?" nechápu.

"Jdi za Maggie a Carol." usměje se a ukáže mi jejich směr. 

Ale né, jdou ven k dětem. Zrychlím krok a doběhnu je. Táborák už je nachystaný a děti čekají jen a jen na jídlo. A já je obsluhuju. Položím talíř a jdu hned zpět pro další. To už by jim ale mohlo stačit a doufám, že poslední talíř si necháme my v kuchyni. Omyl. I ten poslední není pro nás.

"A co my?" zeptám se Maggie.

"My? Počkáme si na zbytky." usměje se. Nechápu co je na tom k smíchu.

"Zbytky? Ty jíst nebudu. Když jsem byla malá a byla jsem na táboře, tak jsme všichni nenápadně plivali do zbytků."

Maggie, Shelly a Josh se začnou smát. Carol a Diana znechuceně hledí. Jejich pohledy jsou mi velmi nepříjemné. Chci odejít, ale musím počkat, abych po večeři umyla nádobí.

"Můžu si jít sednout k táboráku? Potom se sem vrátím." navrhnu.

"Ale jistě. Jen se běž bavit." usměje se Maggie.

Bavit? S malýma děckama u táboráku? Nebo snad s hlavním vedoucím, který je jen tak mimochodem můj táta? Ne díky. Chci se jen zbavit těch jejich pohledů. Odejdu hned, než si to rozmyslí. Najdu si místo v trávě a poslouchám, jak někdo hraje na kytaru a zpívá. Něco mě ale zarazí. No jo, to zpívá můj táta. Tyhle písničky mi zpívala máma, když jsem byla malá. Táta se je naučil po mámině smrti. Ona mi strašně chybí.

Ale snažím se na to nemyslet. Rozhlížím se kolem sebe a všichni vypadají tak šťastní. Asi proto, že tu nejsou za trest jako já. Najednou si všimnu nějakého kluka, který sedí na druhé straně. Přes plameny na něj ale pořádně nevydím.

"Molly!!" uslyším své jméno. Podívám se směrem ke kuchyni. A slyším správně. Maggie mě volá. Dělám, že neslyším. "Molly!!" slyším několikrát. Pak se nenápadně zvednu a uteču, než si mně táta všimne. Uteču do chatky, kde dělám, že spím. To se mi ale nepovede a já opravdu usnu.