After Life [CZ]

Prolog

Tik - tak, tik - tak…

Jak Thomas ten zvuk odbíjejících hodin nenáviděl. Nenáviděl každičké odbití. Nenáviděl svět. A nenáviděl především sebe za to, že nedokáže ten krutý čas zastavit. Protože kdyby mohl, možná by právě teď nemusel sedět na nemocničním lůžku své milované a jen prosit Boha o slitování nad jejím životem.

Držíc spící rudovlásku za ruku si uvědomoval, že její konec se neodvratně blíží. Náhle jej zahalil nezkrotný pocit, že se celý svět obrátil proti němu. Proti nim oběma, napadlo ho. A on něvěděl, jak to zastavit. Netušil, proč se to děje.

Na ulicích už dávno byla tma. Osvětlovalo je pouze pár pouličních lamp, které toho však již měly spoustu za sebou a jejich skla byla lehce popraskaná či rozbitá. Některá světla  blikala tak dlouho, až nakonec zhasla a ulice se tak ponořovaly do ještě větší tmy protkané temnotou.

A tak, jak světla postupně zhasínala, mizely i šance na uzdravení této téměř osmnáctileté dívky jménem Kaitlyn Tonerová.

Thomas utápěn ve vzpomínkách na její úsměv, její smích i na ten lesk v jejích smaragdových očích, vískal dívku v jejích dlouhých, lehce vlnitých vlasech. Chtěl jí tak dát najevo, že je tu s ní. Že je tu pro ni. A vždy bude, mohl by dodat. Jenže to vždy končilo právě teď - na nemocničním lůžku plném beznaděje.

Zavřel oči, aby z nich neutíkalo příliš mnoho slz. Teď musel být silný. Ale je to tak příšerně těžké, uvědomoval si. Jak přece mohl být silný, když jediné světlo v jeho životě, jediná osoba, která v něj věřila a to jediné, díky čemu si mohl připadat šťastný, odcházelo do neznáma?
Ne, to nebylo možné. Aspoň pro něj ne.

A tak zavřel oči z jiného důvodu - aby mohl nadále vzpomínat na svou milovanou rudovlásku.

Vzpomněl si na jejich první setkání, první úsměv, pohled, polibek... Vzpomněl si na jejich první hádku a na první slzy jich obou prolité kvůli tomu druhému. Na tu bolest, kterou mu způsobovala skutečnost, že to právě kvůli němu pláče. A na jeho nenávist vůči hodinám pověšených na stěně v tomto pokoji.

Čas byl nepřítel.

Přemýšlel, jak vůbec někdo jako je ona, mohl být s někým jako on. Nechápal to - ona byla vždy upřímná, milá a laskavá. Vždy mu dodávala odvahu, když mu scházela a stala se jeho přítelem. Miloval ji.

On si připadal pravým opakem jí - byl vždy zlý, nepřátelský a zahleděný sám do sebe. A přesto ho milovala...

Jak už řekl - nechápal to.

Tik - tak, tik - tak...

Čas utíkal téměř stejně rychle jako Thomasovy slzy. Zatímco si je jednou rukou stíral z obličeje plného bolesti, tou druhou stále držel ruku umírající Kaitlyn. Svůj pohled stále nemohl odtrhnout od její pobledlé tváře a hadiček propletených kolem ní. Ten pohled jej zabíjel.

Jeho safírové oči byly skrze slzy tak skleněné, jako ještě nikdy.

Brzy bude pryč, vloudila se mu do mysli právě ta myšlenka, které se tolik  obával. To nemůže být pravda. Nesmí... uklidňoval se Thomas. Věděl však, že skutečnost je jiná. Ale přiznat si to, či snad smířit se s tím nedokázal. Ne, to nepřicházelo v úvahu.

O tolik raději by na tom lůžku ležel sám, než aby tam byla ona. Tak moc rád by zemřel, kdyby věděl, že ona je v pořádku, živá a zdravá.

Z jeho myšlenek ho vyvedl až dlouhý nepřerušovaný zvuk a rovná čára na přístroji zaznapujícím srdeční činnosti.

Ne, ne. Né
,,Je jedno, jak dlouho to bude trvat a co to bude stát, já si tě najdu," zašeptal mezi vzlyky.
,,Najdu..."

~~~~~
Ve vedlejším pokoji

,,Tlač, broučku, tlač," žádal muž svou plavovlasou, právě rodící ženu.

Žena za hlasitého řevu drtila mužovu ruku v té své.

Byla vyčerpaná. Po čele jí stékal pot a na tváři měla bolestný výraz, když znovu zatlačila.

,,Už jen chvilku, Rosemary," utěšoval ji postarší doktor.

Rosemary znovu a naposled zatlačila, když dítě bylo konečně venku.

Všude byl slyšet dětský pláč. Muž políbil unavenou ženu na čelo a poděkoval jí, že byla tak statečná.

Když to čerstvé, již umyté novorozeně sestřička přinesla do matčina náručí, žena se okamžitě usmála.

,,Vítej na světě, Emily Palmerová."

~~~~~

Maličká Emily se v náručí sestřičky úplně ztrácela, když ji nešla nemocniční chodbou v brzkých ranních hodinách.

Všude byla ještě tma, ale také jak jinak, když bylo teprve půl jedné ráno, že?

Sedadla v čekárně byla prázdná - až na jedno.

Na tomto sedadle seděl naprosto zničený Thomas. Byl celý bledý. Se sklopenou hlavou ve dlaních vypadal hůře než kdy dřív.

A možná, že kdyby svou hlavu zvedl, dostál by svému slibu, že ji najde, již teď.

Tak se ale nestalo. Tohle chtělo čas.

A tak Thomas i nadále seděl na sedadle v čekárně, zatímco se jeho milovaná nechávala unášet chodbou v náručí sestřičky.

Sen končí probuzením nebo smrtí.
- Michail Bulgakov

______________________________________

Ahoj všichni!

Jsem tu s prologem své první knihy na Wattpadu.
Budou vděčná za jakýkoli komentář či hlas.
Doufám, že se tento příběh aspoň někomu zalíbí a děkuji za přečtení

Vaše lucie3825

PS: Doporučuji si pustit písničku na začátku kapitoly. Skvěle se hodí k celému příběhu.