Láska přeje živým

Prolog

Otevřu těžké dveře z kovu a skla, které je překryto železnými mřížemi. Ucítím náhlý chlad, který zalézá pod kůži. Je tma a ticho... pro mě ideál. Už mě netíží ten pocit strachu, nebo snad naděje, který jsem pociťovala pokaždé, když jsem se dřív v noci vykrádala z domu 26 pod temnou oblohu. Teď cítím pouze úlevu, že jsem nachvíli zase sama. Jsem sama sebou.                                     

V nočním šeru jsou jediným zdrojem světla lampy kolem příjezdové cesty. Asi polovina z nich už dávno přestala svítit, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu. Mě to ale nevadí. Ba naopak, jsem ráda.  Nemám ráda světlo. Ve tmě se člověk lépe schová.

Jdu v dlouhých stínech budov a stromů tak, aby mě nikdo nezpozoroval. Ještě těsněji se přitisknu k panelu. Na lopatkách cítím jemné šimrání mých černých vlasů, jak vždycky říkám - černých jako tma sama.

Na obrubníku stojí jakási postava. Jo, poznávám ho. Vlastně bych ho poznala vždycky. Sven se napřímí. Mám pocit, že ví, že ho někdo sleduje, ale mě neodhalí. Tím jsem si jistá. Kdysi jsme se milovali a to v obou významech, ale teď už to pro mě znamená jen vybledlou vzpomínku. Čeká na jednu holku, co bydlí o pár pater pod náma. Sven se ke mě vždycky choval ohleduplně i potom, co jsme se rozešli, a nechtěl mi ubližovat. Proto předemnou stále tvrdí, že nikoho nemá, ale já vím, že si našel jinou. Vlastě mi to ani nevadí. Jemu jsem dala sbohem a ať si dělá co chce. Vždyť i já si můžu dělat, co se mi zlíbí (né, že bych něco dělala).

Jo bingo. Ze tmy rozbité lampy se vyloupne vychrtlá postava mojí sousedky. Tohle dál sledovatnemusím. My všichni (Sven, sousedka/přítelkyně a já) z domu číslo 26 se rozdělíme. Zanechám své "přátele" jejich osudu a sama se vydám pryč. Cestu k výměnné stanici najdu takřka poslepu. Mám ji zarytou v paměti tak, že ji nikdy nezapomenu. Dřív se tu ohřívala voda pro celé okolí, to teď ale neplatí, protože už teplou vodu nemáme. 

Z vymlácených oken koukají zubaté střepy. Všude je cítit silný zápach tabákového kouře a snad i něčeho jiného. Opatrně vyjdu několik rozpadajících se schodů, a potom na staré oprýskané zdi nahmatám železné úchyty nahrazující žebřík. Jeden, druhý, pozor díra, třetí, čtvrtý, pátý, šestý se kýve, sedmý, osmý, devátý chybí, desátý, jedenáctý, dvanáctý, třináctý upadává na jedné straně, a  závěrečný čtrnáctý úchyt. Konečně jsem nahoře. Je tu nádherný výhled na hvězdy, i když dnes jsou z velké míry schované za mraky. 

Stojím na staré střeše výměnné stanice. Je rovná a s téměř metr vysokým okrajem, takže se nebojím, že spadnu dolů. Posadím se na zem a podívám se do prázdna, tady na tomto místě bylo mé poprvé a jen tady jsem byla sama sebou. Jen tady se dokážu dostatečně uvolnit od té doby, co se mi život převrátil naruby. 

Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech... není to nuda, jen se to stále opakuje. Je to stále stejné, ale uklidňující. Zasněně se zaposlouchám do bití svého srdce, které na tomto místě bije nejpravidelněji. Buch, buch. Buch, buch. Buch, buch... dobře tohle nuda je. Raději se zadívám na neúplný měsíc. Myslím, že dnes tu strávím celou noc. Pomalu se mi zavřou oči a já usnu...