Ghoul in New York

#1 Stereotyp pt.1

Každý člověk žil v stereotypu. Není zrovna lehké se jen tak zbavit svých zvyků, a je jedno jestli jsou špatné nebo ne. Když se rozhlídnete v hale plné lidí, nenapadne vás se jen tak někoho zeptat, jaký byl jeho den, protože buď chvátáte na vlak, autobus nebo se vám prostě nechce.

Takže když se jednoho brzkého rána Kaneki probudil, kvůli jeho ranní směně, cítil se jinak. Byl unavený. Byl unavený úplně ze všeho. Očima upřeně hleděl na popraskaný strop jeho bytu, a jenom poslouchal ruch ulic New Yorku.
Kaneki nevěděl proč tohle všechno dělá. Chodit na vysokou školu, mít brigádu, snažit se vycházet s lidmi. Každé ráno se probouzet brzy ráno a chodit spát pozdě v noci.
Všechno znovu. Každý den. Už půl roku. Proč se vlastně snažil? Nic se za tu dobu nezměnilo. Pořád chodil na vysokou školu, pořád měl brigádu, pořád se snažil spřátelit s ostatními.

Žádná změna.

Kaneki si povzdechl a otočil hlavou směrem k jeho nočnímu stolku. Když konečně zaostřit na čísla na jeho budíku, tak se znovu otočil a zase se zahleděl na strop. Kaneki zavřel oči a jenom přemýšlel.
Přemýšlel o tom, proč se všechno zlý stává jenom jemu.
Když po chvíli otevřel oči a znovu se kouknul na hodiny, jenom vzdychl a posadil se na roh postele. Pomalu se rozhlédl po jeho ložnici. Kaneki bydlel v malém bytu v jedné z horších ulic NY. Bylo běžné, že vás tam okradli nebo vám vyhrožovali. Po nějaké chvíli se postavil na studenou podlahu u postele a šel ke své skříni, aby se mohl obléct. Když po 5 minutách jenom koukal do skříně s pár věcmi, rozhodl se pro svoji obvyklou volnu. Černé džíny s mikinou stejné barvy a nějaké tričko.
Když už byl Kaneki oblečený, šel si udělat černou kávu. Potom co byla káva hotová, tak si tam Kaneki dal dvě kostky cukru s trochu neobvyklou barvou. S kávou v ruce šel Kaneki ke stolu, ale ještě než se stačil napít, vzpomněl si, že si nechal telefon na nočním stolku v ložnici, takže se pro něj rychle vrátil a znova se posadil ke stolku. Už zapnutý telefon si položil na stůl a mezitím se napil jeho kávy.

Nic. Nikdo nenapsal. Jediné co bylo na zářivé obrazovce jeho mobilu byl čas 5:23. Kaneki si smutně povzdechl a rychle dopil jeho kafe. Jeho směna začíná v 5:45 a cesta tam trvá deset minut. Prázdný hrníček od kávy dal do dřezu a šel se obouvat. Když byl Kaneki hotový, podíval se na sebe v zrcadle. Jako první byste si na něm všimli, že je to Japonec. Jeho výška byla oproti ostatním 19-ti letým klukům v New Yorku docela nízká. Celkově byl oproti ostatním celkem drobný, měřil 169,5 cm a vážil 57 kg. Kanekiho nejlepší kamarád říkal, že je roztomilý, jemu to teď už nepřipadalo. Jeho čistě bílé vlasy a bledá pleť kontrastovaly s šedivými oči a tmavým odstínem barvy oblečení. Kaneki si jenom povzdechl, obul si bílé tenisky, vzal si batoh s učebnicemi, zamknul si byt a pomalým tempem směřoval k Starbucksu.

Byl studený říjnový den s chladným větříkem. Kaneki proklínal každou vteřinu toho, že si sebou nevzal kabát. Za necelých 8 minut byl v centru města. Už i takhle ráno byly ulice plné lidí a silnice troubících taxíků. Kaneki se pousmál když viděl nápis "Starbucks" a trochu zrychlil krok. Většina lidí by si mohla myslet, že Kaneki nesnáší chození do práce, ale bylo to přesně naopak. Ken miloval vůni čerstvé kávy a taky její chuť, zbožňoval atmosféru všech kaváren. Aby taky ne, když před tím pracoval v jedné kavárně v Japonsku.

Abyste si nemysleli, Kaneki se chtěl nějak spojit s Toukou, Hinami, Tsukiyamou, s Hidem...Všem jim zavolat a říct, že je v pořádku, chtěl se všech zeptat jaký byl jejich den, co dělali. Ale nemohl. Bál se. Ví, že by mu odpustili, ale on nemůže. Kaneki odešel do Ameriky nechtěně. Byl to všechno omyl, takže kdyby jim možná dnesk-

,,Hey, Kaneki !"zavolal na Kanekiho jeden z jeho kolegů.
,,Ach...Ahoj Jeffe, potřebuješ něco ?"zeptal se mile Kaneki a začal si rozepínat mikinu kvůli velké změně teploty v místnosti.
,,Jenom jsem se tě chtěl zeptat, jestli jsi už slyšel o Avengers." nechápavě se na něj Kaneki podíval a přes hlavu si přehodil zelenou zástěru a začal si ji zavazovat. Každý slyšel o Avengers. Je to skupina "superhrdinů", kteří " zachraňují" nevinné obyvatele NY. Kdyby měl být Kaneki upřímný, moc je nemusí. Nikdy nejde zachránit všechny...
,,Jasně, že jsem o nich slyšel, nežiju pod kamenem,"uražene řekl Kaneki a potom se zase usmál,,co s nima ?"zeptal se a přitom si šel položit své věci na gauč.
,,Hele, nevim jestli je to pravda, ale prej, že sem dneska maj namířeno."řekl Jeff a Kaneki na něj jenom překvapeně koukal.
Všichni tady věděli, že Avengers se jen málo kdy vystavují veřejným místům, kvůli paparazzi a všemu tomuhle podobnému.
,, Kdo ti to řekl ?" zeptal se Jeffa a šel si stoupnout za pult.
,,Všichni o tom mluví, teď nám nezbývá nic jinýho než jen čekat." odpověděl Jeff a Kaneki jenom přikývl.
,,Asi máš pravdu." zamumlal a s úsměvem přivítal prvního zákazníka.
,,Dobrý den, co si...."

☣☢⚛☢☣

Kanekiho den utíkal pomalu. V 10:00 mu skončila směna a potom musel hned na přednášku. Kaneki studuje literaturu, už jako malý hodně četl knihy, které mu zbyly po jeho otci. Dneska byl pokudivu jeden z lepších dnů, ráno byla sice zima, ale odpoledne se zase rozjasnilo. Po skončení všech přednášek si šel Kaneki odložit k sobě do bytu batoh s věcmi na univerzitu. Ve svém bytě zůstal do 6 večer a znovu vyrazil do kavárny. Sice byl jeden z těch lepších dnů, ale pro Kanekiho to byl jeden z náročnějších dnů.

Jakmile znovu dorazil do Starbucksu, všiml si, že se všichni koukají do jednoho rohu kavárny, která měla televizi se zapnutými Zprávami. Kaneki si neobtěžoval sundat batoh a snažil se poslouchat, co se děje.

,,...byl spatřen Tony Stark s ostatními Avengers jak..." tohle Kanekimu stačilo, aby se znova odvrátil a nevšímal si okolního světa.

Kaneki zatím nevěděl, že ještě toho dne bude mít od svého stereotypu hodně daleko.

Hello my friends, vítám vás u nového příběhu o našem oblíbeném ghoulovy a Avengers. Budou to spíš jednodílovky, které by na sebe měly alespoň trochu navazovat. Kdyby jste měli nějaký nápad na další kapitolu, ráda se to pokusím zrealizovat.
Vote a komentář potěší! ❤

Denča❤❤❤