Ghoul in New York

#2 Stereotyp pt.2

Kaneki se rozhlédl po prázdné kavárně. Za půl hodiny bude 11 večer, takže kromě čtyř jedinců bylo v kavárně mrtvo.

Muž nejblíže ke Kanekimu byl oblečený v kvádru a seděl u pultu s opřenou hlavou o ruku a něco listoval v papírech.
Další muž, pravděpodobně bezdomovec, seděl u topení se zavřenými oči, a snažil se co nejvíce zahřát. Kaneki věděl, že by ho měl vyhodit, ale nikdy to neudělal, tenhle pán tady seděl až do zavřena každý den, kdy měl Kaneki směnu. 
Potom tady byl student, který místo toho, aby pracoval na své eseji v počítači, tak spal na klávesnici od jeho notebooku.
Jako poslední seděla v rohu Starbucksu žena s ryšavými vlasy, které ještě zvýraznily její černé oblečení. Už na první pohled by jste si všimli toho, že je velice atraktivní a zřejmě dobře vyvinutá žena.

Kaneki byl nejvíce nervózní z ženy v černém. Po celou dobu, co dorazila do kavárny nespustila z Kanekiho oči. Kaneki nebyl zvyklí na jakýkoliv druh pozornosti, natož od nějaké náhodné atraktivní ženy. Celou dobu se snažil působit nenápadně a uvolněně, ale měl pocit, že to moc nezabíralo.

Když se kouknul na hodiny, s úlevou poděkoval Bohu, že už za 4 minuty se zavírá. Pomalu si začal přes hlavu sundavat zástěru a potom si ji začal důkladně skládat.

,, Promiňte, ale za pár minut zavíráme." řekl dostatečně hlasitě, aby ho šlyšela i zmiňovaná žena.

Všichni se začali pomalu zvedat ze svých sedadel. Mezitím co všichni odcházeli, Kaneki naposled utřel v rychlosti pult a začal si posbírávat jeho věci zpátky do batohu. Když už měl na jednom rameni pověšený batoh, uslyšel jak z ještě puštěné televize něco, co ho vyděsilo.

,,...jak už víte, před pár dny byli oběveny ostatky lidských kostí, nedaleko od opuštěné továrny na.... "

Dál už Kaneki slyšel jenom tluměně. Nemohl tomu uvěřit...Věděl, pamatoval si, že ty kosti schoval do pytle, který byl pod jedním z těch strojů. Zavalila ho vlna potu a pomalu mu přeběhl mráz po zádech, který se potom změnil v třes celého těla.

,, Je to děsivé, že ano. " Řekla z ničeho nic zrzovláska a s malým úsměvem se podívala do Kanekiho očích.
,, Ano, myslím, že ano..." Řekl Kaneki a raději už vypnul televizi.

,, Jste v pořádku ? Vypadalo to, že je vám nevolno. "Řekla a ještě jednou se pousmála. Kaneki byl z téhle ženské naprosto zmatený. Její úsměv byl tak falešný, a v jejích očích viděl čistou nechuť. Bylo to mířený na něj?

,,Jo, děkuju za optání, ale raději už bychom měli jít. " Řekl a snažil se co nejupřímněji usmát, ale měl pocit, že mu to moc nevyšlo.

,, Mimochodem, jmenuji se Nathali." Řekla a natáhla ke mně ruku. Ač nerad, Kaneki byl slušně vychovaný, a tak si s Nathali potřásl rukou.
,,Kaneki, rád se s vámi poznávám." Navzájem se na sebe usmáli a pomalu začali chodit k východu.

Když vyšli z kavárny, bylo mezi nimi takové to typické trapné ticho, dokud to Nathali nezlomila další otázkou mířenou na soukromý Kanekiho.

,,Odkud  jste? Máte takový zvláštní přízvuk."řekla a koukala se před sebe. Celou dobu co spolu, z nějakého důvodu ,odešli z kavárny jdou stejným směrem.
,,Ach,..." Vydechl Kaneki, protože nevěděl, že je jeho přízvuk tak nápadný.
,,Jsem z Japonska. A vy? "Zeptal se Kaneki a narozdíl od Nathali se s ní pokoušel navázat oční kontakt. Nevyšlo mu to.

Nathali se na něj překvapeně podívala.
,, Jsem z Ruska. Jak jste to poznal? " Zeptala se se zdviženým obočím.
,, Jsem taky z ciziny, poznám to. " Zasmál se a pozvedl hlavu k noční obloze.
,, Víte, ráda bych se vás na něco zeptala." Řekla trochu stydlivým polohláskem.
,, Oh, samozřejmě. Ptejte se na co chcete. " Kaneki trochu znervózněl, ale snažil se to skrýt.