Smrtka a jiné povídky

Smrtka I.

"Kdo jsi?" zeptal se smutný tichý hlas.

"Kdo jsem?" odpověděl jsem na otázku otázkou, abych na ni v zápětí mohl poskytnout odpověď.

"Já jsem ten, koho uvidíš na sklonku svého života. Chodím v černé kápi s kosou, jsem ten, jehož se všichni bojí..." Lehce jsem se zasmál, když se na mě ta mladá dívka podívala.

"Vypadáš jako anděl, jako nejnádhernější anděl." Odpověděla a pak zavřela oči, čekajíc na smrt. Čekajíc až jí vezmu život. Nijak jsem neotálel a švihnul svou kosou.

Potom co člověk zemře, je slyšet pláč jeho blízké rodiny a všech možných lidí, nesnáším to, ale jsem Smrt a tak to prostě je.

Kdysi, kdysi jsem byl muž, ten nejnádhernější muž, jakého kdy svět mohl spatřit. Tak nádherný, že se do mě i bůh zamiloval, bylo to opravdu zvláštní. Odmítl jsem samotného boha, nechtěl jsem být s ním, když mi v náručí ležel tak přenádherný a křehký mladík. Jen kdybych tehdy nebyl tak pošetilý, možná bych dávno došel svému klidu a bůh by musel dělat tuto práci, zase.

Proměnil mě v smrtku, v toho kdo je neviděný, pod černým pláštěm a kosou, aby už mě nikdy nikdo nemohl milovat. Vždy jen jedinkrát mě člověk může spatřit a pohlédnout mi do tváře, a to na smrtelném loži, jen jedinkráte mu ukážu svou pravou tvář, možná aby se nebál.

Pamatuji si, jakoby to bylo včera, když jsem zemřel, díval jsem se na svého milovaného a já nemohl nic udělat, nemohl jsem jej utěšit. Plakal tak usedavě a bez přestání, dokud mohl. Věděl jsem, že jsme se milovali, jako nikdo jiný. Miloval mě ne proto, jak jsem vypadal, ale prý proto, jaký jsem byl. Vždy mi říkal že jsem jeho slunce... A potom když nastal jeho čas, byl jsem to já, kdo jej musel zabít.

V tu chvíli jsem opravdu nenáviděl boha, jeho pošetilost, jeho chamtivost a závist. Záviděl mé lásce mě samotného, to proto to udělal a já jej nenávidím a nikdy nepřestanu.

Pokud mě spatříš v černé kápi s kosou, nic se neboj, prozatím, to jen vyčkávám na tvoji smrt. To jen ty si rozhodneš, jak zemřeš, ale o tom kdy zemřeš, rozhoduji já.

To teprve až mě uvidíš a spatříš můj černý pohled, teprve potom počni boha prosit za odpuštění, i když věz, že on ti neodpustí, stejně tak jako mně...

AN: Pozdě ale přece vás chci upozornit, tahle povídka není dokonalá a nikdy dokonalá nebude. Je to povídka z mých starých časů, kdy jsem byla ještě hodně mladá a měla na psaní čas. Před uveřejněním jsem ji sice trošku upravila, ale bohužel navždycky bude nedokonalá, s chybami.

Vím o nich a pokud nevím, prostě tam jsou, ale bohužel nedovedu se donutit k tomu ji překopat od začátku dokonce, protože se mi prostě líbí taková, jaká je :)