Smrtka a jiné povídky

Smrtka II.

Kolikátý to je rok, století nebo tisíciletí. Nevím. Roky, dny hodiny, vše mi splývá. Už nechci, nechci dál zabíjet ty lidi. Vidět jejich vyděšené obličeje, které se na mě s hrůzou obracejí.

Možná pokud bych nebyl smrt, sám bych zešílel. Jenže já už tak jsem šílený, koho to zajímá Boha? Ne ten se vysmívá mému trápení, je mi to jedno, on mě nikdy nezíská. Sám moc dobře vím, jak prahne po mých rtech, jak mě pozoruje, když sedí na tom svém hloupém trůnu. Ať si nechá vše co mi kdy nabízel já chci jen jedno...

Černá kápě mne opět halila a nedovolila nikomu z lidí, aby mě viděl, jen koutkem oka, ale přece jen tu byl někdo....

Byl to malý chlapce, koukal na mě, dokonce se i usmíval. Zastavil jsem v chůzi a pozoroval ho. Byl mu tolik podobný nádherné dlouhé, černé vlasy, které se mu vlnily kolem obličeje. Ty zelené oči, které se na mě dívaly a za ním, za ním stál muž v bílém obleku... Ano byl to ten, kterého jsem tolik tisíciletí nenáviděl. On se na mě nehezky šklebil a poukazoval na toho chlapce. Vysmíval se mi.

Raději jsem zmizel...

Věděl jsem, že přijde toho chlapce čas, ale že tak brzy, bylo mu sotva deset let. Byl nemocný a tak jsem raději ukončil jeho trápení. Bylo to zvláštní byl to druhý a zároveň jediný člověk, který se na mě usmíval a pak zašeptal mé jméno...

Když jsem sekl kosou, věděl jsem, že toto byl můj poslední, že již nikdy nikoho nezabiji.

Bůh se u mě objevil a chtěl mě políbit, ale uhnul jsem se. Nenávistně jsem se na něj podíval.

"Už nikdy, ty proradný... Toto je jen tvoje práce, ne moje nikdy tě milovat nebudu a chtít už vůbec ne!" zahodil jsem kosu k jeho nohám, kde se ostrá čepel roztříštila na miliony malých střípků.

Bůh byl tak rozzlobený, že mě uhodil, ale komu to vadí? Zahodil jsem k jeho nohám i černou kápi a odešel.

Je jedno, jestli tu budu bloudit tak dlouho, dokud bude bůh, raději budu sám, než zabíjet ty jež jsem miloval...

A tiše řekl, Adriane...