Smrtka a jiné povídky

Démon

"Smích..." Všude byl slyšet ten chladný až hysterický smích. Všem to rvalo uši, ale nedokázali s tím nic udělat. Zámek byl temným a ponurým místem, kde nikomu nebylo dovoleno ceknout, jen král, královna a její dva synové věděli co se děje. Kdože se to směje a proč.

Démon...Zrůda, kterou uvrhli do sklepení hradu, aby již nemohla škodit. Nikdo z nich tak nechápal, proč se směje, možná proto, že sama ví, že nikdy tu místnost neopustí. Že řetězy, kterými je spoutána nedokáže přetrhnout. Ani démon sám, ani žádný živý člověk.

Po několik set let byl ten zámek neobydlený, nikdo si už ani neuvědomoval, že by ve sklepení právě tohoto již skoro zchátralého hradu mohlo být něco, co chce ven, co si přeje být volné.

Démon se už dávno smířil s tím, že by mu někdo z jeho řad přišel na pomoc, že by ho vůbec někdo přišel zachránit. Už se nesmál, už nemluvil, nepouštěl z úst jedovatá slova.

Jen tam seděl, opřený o chladnou zeď, ze které kapala voda, dlouhé černé vlasy mu splývaly do obličeje, bylo mu to jedno.... Vzpomínal.

Kde jsou ty čas, kdy on byl nepolapitelný, vraždil a plenil lid této země. Jak se mohl svět za tu dobu změnit, to nevěděl a možná ani nechtěl, ale osud měl jiné plány. Nebo to snad nebyl osud?...

Jeho citlivé uši zaslechly kroky, někdo běžel, sem, k němu dolů a pak ještě slyšel mnoho hlasů, které křičely, tak příšerně nahlas. Zavyl bolestí, jak na to nebyl zvyklý.

Dveře od jeho kobky se se skřípotem otevřely a pak zase rychle zavřely. Slyšel prudké oddechování a sám pro sebe se usmál. Po tolika letech člověk, možná by se mohl nakrmit, jen ho přilákat k sobě.

Ještě se zaposlouchal do těch zbylých hlasů, ale ty pomalu odezněly a bylo opět ticho, jen ten dech, ten druhý dech.

Chlapec, sjel po těžkých dřevěných dveřích a oddechl si, ještě stále si nevšiml druhého muže, který byl přikován ke stropu a okolním stěnám, až když se začal smát, tak mladík prudce zvedl hlavu. Zděsil se toho, co uviděl.

"Pa...Pane, co se vám stalo, kdo...Kdo vám to udělal." Zadrhával se mu hlas, chtěl k němu přistoupit a pomoci mu, ale jakmile se na něj zadívaly ty dvě rudé oči, zůstal raději stát. Rozum mu říkal, ať uteče, ať tam nezůstává nebo nedopadne jen zmlácený, jak to měli v úmyslu tamti kluci. Jenže on se nedokázal pohnout z místa.

Jakmile uviděl toho kluka, zapomněl, že mu kdy chtěl ublížit, zabít ho a vysát z něj duši. Tenhle kluk byl...Nedokázal ani říct jak nádherný byl. Jeho blonďaté vlasy, spadajíc mu hluboko do obličeje a zelené oči, které přes ten lehký závoj a tmu v kobce svítily. Učaroval mu na první pohled.

Pak ale jemně zatřásl hlavou ne. On je přeci démon, a tenhle kluk, tak nádherný a smyslný, ho nemůže vyvést z míry.

Démon se zasmál.

"Kdo mi to udělal.." opět další smích.

"Lidé, šílení blázni, kteří si mysleli, že mě tyhle okovy zastaví." Škubnul sebou, až se ozval nepříjemný řinkot.

"Možná jen na pár století a já pak zase budu volný a budu vraždit a vysávat duše." Opět ze zavzmýtal.

Mladičký chlapec by ustoupil, ale nebylo kam, bál se strašně se bál, ale něco ho tu nutilo zůstat. Jít k démonovi, pomoci mu, ale co když to byla jen past.

Dlouho se rozmýšlel, ale pak se v něm něco zlomilo. Jak dlouho tu ten "muž" asi mohl být, kdo byl tak krutý a nechal ho tu.

Přistoupil k němu a lehce se dotkl černých vlasů. Byly tak hedvábné a proklouzávaly mu mezi prsty.