Víra a naděje

Vidím naději

Malá, špinavá a nedůležitá taková byla. Pro nikoho nic neznamenala a žila, aniž by věděla proč. Možná je to lidská přirozenost, přežívat. Za každou cenu se lpět na přežívání ať už by existence sama existence měla být sebeubožejší. Důvod byl jediný. Naděje. I ona měla naději. Hloupou a bezcennou cetku. Mnohokrát se sebe sama ptala, proč pokračuje dál? Proč se nechává ponižovat a vykořisťovat. Neustále dokola? Mnohokrát ležela v noci s nožem v ruce a dívala se na měsíc. Mazlila se s ostřím jako s milencem. Stačil by jeden hluboký zářez a ona by měla klid. Zůstala by jen tma a byla by volná. Svobodnější než kdokoli uvnitř zdí. Jenže neudělala to, měla naději. Doufala v lepší zítřky.

Prošla nenáviděnými dveřmi, hnusilo se jí těžké kování a omšelé dřevo. Uvnitř se shromáždila nechutná směsice podvodníčků, zlodějů a vrahů. Sundala si olezlý šedý plášť, který nosila v ulicích, aby mátla kolemjdoucí. Jakmile vlnící se látka zakryla její postavy vypadala skoro jako chlapec. Měla krátce střižené tmavé vlasy, které ji trčely do všech stran. Jen její velké modré oči prozrazovaly příslušnost k něžnému pohlaví. Byla drobná, přestože jí bylo skoro dvacet let. Teď, bez krytí zazářil její rudý kabát, který milovala. Prošla kolem barového pultu a zamířila ke dveřím v zadní části baru. Většina lidí okolo ji znala, ale nevěnovala ji pozornost. Lepší se s ní nezaplést.

Uvnitř už na ni čekal, říkal si Hunter, ale nepředpokládala, že by někdy zvládl kohokoli ulovit nebo jen honit. Byl obtloustlý a nechutný.

„Tesso, pojď blíž a zašeptej mi něco do ouška?" promluvil na ni lascivním tónem. Tes se otřásla, zvedl se jí žaludek jen ze slizkého hlasu. Došla až k němu a neochotně se posadila vedle něho. Okamžitě jí položil ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž. Odtáhla se, jak nejdále mohla.

„Snad se ně nebojíš," naklonil svoji hnusnou hubu až těsně k ní.

„Ne," zašeptala roztřeseně, čímž ztratila její odpověď na významu. Hunter pokynul ostatní a místnost se ihned vyklidila.

„Jaképak zajímavosti mi dnes neseš," zeptal se jí a přesunul ruku z jejích ramen na stehno. Stáhl se jí žaludek, chtěla by utéct, ale nemohla. Zkusila to jen jednou a odnesla to zlomeninou a otřesem mozku. Neochotně se k němu otočila a začala mu vyprávět, co zjistila. Měla jediný úkol. Získávat informace o průzkumné jednotce a speciálně o veliteli Erwinu Smithovi a podávat je Hunterovi. Měla k tomu jednu nespornou výhodu oproti jeho jiným zaměstnancům. Dokázala vyrábět a ovládat manévrovací zařízení, proto byla tak cenná. Hunter si ji hlídal a dokud byla uvnitř zdí nebyla v bezpečí.

Vykládala vše, co zjistila. Každou maličkost se ze sebe snažila rychle vychrlit. Dřív než se jeho šmátrající ruka dostane k nepříjemným místům. Jakmile ze sebe všechno vychrlila rychle vstala a chystala se odejít.

„Vrať se ještě zpátky, zlatíčko," zavrněl na ni. Tess na místě ztuhla a roztřásla se po celém těle.

„Prosím, ne," zašeptala zoufale a roztřásla se po celém těle.

„Pojď sem, nedělej si to horší," výhružně zapředl. Tess se neochotně otočila a snažila se zadržet slzy, které se jí draly z pod víček.

„Na kolena a odvděč se trochu svému chlebodárci," při těch slovech se pohodlně rozvalil v křesle. Už je to zase tady Tessino zoufalství bylo bezbřehé. Vidí pořád nadějí? Někde v té tmě před sebou?

Byla ve svém pokoji, který se nacházel nad onou zchátralou putikou. Skoro půl hodiny si střídavě čistila zuby a vyplachovala pusu, až plivala krev. Připadala si tak špinavá. Proč jí to zase udělal. Hnusila se sama sobě. S rozedranou pusou si lehla do postele a schovala hlavu do polštáře, který pomalu polykal její slzy. Kdyby věděla, že je to její poslední noc na tomto místě nejspíš by ho strávila jiným způsobem. Šla by dolů za Huntrem a uřízla mu jeho ptáka a narvala mu ho do jeho hnusný huby. Jenže to nevěděla a tak nic z toho neudělala. Jen dál vzlykala do polštáře.

Poslední myšlenky měla roztříštěné. Míchala se v ní spousta barev a hlasů a hluku. Znovu pozorovala průzkumnou jednotku, ale tentokrát bylo něco špatně. Čekali na ni. Věděli o ní? Určitě! Pamatuje si na divokou honičku ulicemi města. Obrazy se míjely a vpíjely do sebe. Neměla šanci, tak nějak si to uvědomovala. Nemohla se jim postavit, zbýval útěk. Pak se tam nachomýtl blonďatý chlapec jen o kousek větší než ona. Plaše se na ni podíval. Nedokázala ho zabít ani mu ublížit. Vždycky byla slaboch, chvíle zaváhání ji stála všechno. Otočila se k útěku. Vyhnula se dvoum pronásledujícím stínům. Na okamžik si myslela, že vyvázla. Pak se objevila nová rychlá čmouha a předla její navijáky. V poslední chvíli se jí povedlo zmírnit pád, ale přesto se ve vražedné rychlosti zřítila k zemi. Ucítila sérii bodnutí a pak přišla tma. Tess si myslela, že je konečně mrtvá. K její smůle nebyla.

Probudila se a po celém těle cítila jehličky bolesti. Zvolna se kolem ní začal objevovat okolní svět. Někde seděla a měla spoutané ruce. Levačka ji hrozně bolela. Jen díky domu, že byla svázaná dokázala sedět. Zaostřila na podlahu. Zvolna se na ní tvořila krvavá louže. Krvácel ji nos a tržná rána na hlavě.

„Konečně vzhůru?" promluvil k ní hluboký hlas. S námahou zvedla hlavu a uviděla před sebou dva muže. Jeden byl vysoký a světlovlasý a druhý malý tmavovlasý. I přes své omámení poznala o koho se jedná a věděla jedno. Je v pěkné kaši.