Skleněné oči

Ropuchy

Sedím u jezírka a sleduju ropuchy.

Jsou hrozně velké a ošklivé a vylézají ze svých slizkých děr a potom se nafukují a hlasitě hluboce hlučí, aby šly co nejlíp vidět a slyšet, jakoby říkaly, pojďte sem, všímejte si mě, jsem nejlepší a nejkrásnější bytost ve vesmíru!

A možná že jsou, jsem člověk a ne nějaká bradavičnatá brambora s nožičkama, takže je vlastně nemůžu soudit, ale soudím, a sleduju jejich tučné tělíčka a cítím se ohledně sebe moc dobře a je mi zima na nohy, protože mi ukradli boty, ale to nevadí, cítím se ohledně sebe moc dobře, když tak sedím u jezírka a sleduju ropuchy.

Když tu se najednou zjeví anděl. Prostě najednou stojí u mne a všechny moje žáby se rozutečou, zmizí jak když do nich střelí, a já se na něj zamračím jak jenom můžu, protože mne oslepují jeho stříbrné křídla.

Co chceš? Ptám se a neskrývám otrávenost a vztek.

Pojď se mnou, Žabí králi. Nebe ti má co říct.

Já mu mám taky co říct, prohlásím a zvednu se. Neplašte moje ropuchy!

Beru kámen a házím ho po andělovi. Zasáhl jsem ho do jednoho ze skleněných očí, a oko prasklo, a anděl taky praskl a jeho tělo se propadlo skrz hlínu, jakoby tam ani nebyla, a já založil ruce a byl se sebou ohromně spokojený. Tohle je naučí, rušit mne.

Jenomže potom se otevře zem i pode mnou a já padám a padám a když dopadnu, kolem mne jsou kosti a kusy těl a já podle skleněné střechy, zatemněné trávou a koberci, poznávám že jsem v pekle.

Ach ne, moje ropuchy. Moje zlatíčka ohavné, moje lásky!

Rozhlížím se. Po boku mi leží anděl, roztříštěný na ostré střepy, zář křídel pohaslá, jedno oko nerozpoznávám a druhé je otevřené a vykulené a v něm vepsána mrtvá hrůza a děs.

Tohle mi za to nestálo.

A potom něco vyleze zpod blízké lopatky a já vyskočím na nohy.

Ta věc - krvavý slimák, hrouda slizu a chlupů - lidský pokroucený obličej, něco mezi mrtvolou a novorozenětem, jako nedovyvinutý potrat - co to má být?! Odporné stvoření! Fuj!

Chci to zabít. Nemůžu to vystát. Nedokážu se na tu obludnost dívat.

Chytám blízkou kost a napřahuji se. Nejméně tucet dalších se jich objeví v mém zorném poli. A potom mne to trkne. Zarazím se. Ne, nechci tyhle ohavné věci zničit. Nejsou to sice ropuchy - ale jsou ošklivé taky, dokonce víc! Tím pádem můžu obrátit jejich ohavnost v něco příjemného, ještě příjemnějšího než u mých bývalých manželek! Když jsem na to teď přišel, už jsem to nemohl nevidět.

Postrčím jednu z obludností kostí a ona se převrátí na obličej a chvíli se bezmocně snaží dostat zpátky na správnou stranu. Smrdí jako psí mrva a její malý život je tak patetický, a já se usmívám, protože nemůžu jinak. Skloním se k ní.

Jsi odporná a já jsem o tolik lepší než ty, že si to ani nepředstavíš, oslovím ji. Její sestry couvají pryč ode mne, asi jsem se vyděsil, a oslovená se převrátí. Její hnusný obličej se nelidsky kroutí. Nevím co to znamená, ale jsem šťastný. Napřímím se.

Zmiz.

A tak zmizela.

A já se otočil a šel pryč, hrál si s vlasy a bylo mi moc dobře. Nebude to tady tak špatné. Mám něco nad čím se můžu povyšovat. Podlaha je trochu ostnatá, ale teplá, už mi nemrznou prsty u nohou. A tam mezi těma obrovskýma žebrama si můžu postavit dům.

Ave Žabí král.