Skleněné oči

1952

Peklo, 23.1.

Milý deníčku,
Dnešek byl doslova nejhorší den v mém životě, pořád jsem se ještě neuklidnila, je to jedna velká noční můra a nevypadá to, że bych se měla brzo probudit. Mohlo to být i dobré - ale všechno jsem to pokazila. Všechno!

Vařila jsem zrovna oběd - oba moji rodiče pracují, abychom mohli mít všichni hezké šaty - když tu se najednou zjevil anděl. Lekla jsem se ho, deníčku, moc jsem se ho lekla. Celý svítil a jeho oči se skleněně leskly, toho jsem se lekla nejvíc, nebyly vůbec lidské. Skoro jsem ho praštila! On se polekal asi taky... Ale hned se vzpomatoval a říká mi: "Pojď se mnou, Květino, Nebe ti má co říct."

Co jsem mu měla říct? Nevěděla jsem. Nikam jsem nechtěla. Zavrtěla jsem hlavou. To nečekal, viděla jsem to v jeho nepřirozených očích, rozhodilo ho to. Chvíli mlčel, kousal se do rtu perfektně bělostnými zuby.

"Ale Květino, ty tomu nerozumíš, my- my tě tam nahoře potřebujeme!" udělal krok blíž a já jsem mu chtěla ustoupit, ale za mnou byla stěna.

"Opravdu, měl bych velké problémy, kdybych tě tady nechal..." další krok dopředu. Bála jsem se ho a nechápala, proč se takhle přibližuje. Neměla jsem mu kam utéct. Zavrtěla jsem na nesouhlas znovu.

Opřel se jednou rukou o stěnu vedle mé hlavy a já sebou cukla. "Květino-"

Dál následuje ta zlá část dne.

PŘÍSAHÁM, že jsem mu nechtěla nijak ublížit! Chtěla jsem ho jenom trochu odstrčit, aby nebyl tak hrozně blízko, to klukům většinou vůbec nevadí - ale on byl anděl, ne kluk. Coż jsem mohla čekat, ale nečekala. Opravdu jsem mu nechtěla nijak ublíżit! Deníčku, strašně se mi třepou ruce. Způsobila jsem něco hrozného!

Odskočil ode mne, křídla roztažené, shodil přitom na zem všechny maminčiny nádobky s kořením, v očích měl skleněnou hrůzu a bolest. Držel se za hruď, kde se mu objevily tlusté praskliny, s každým pohybem se zvětšovaly a sílily. Vykřikla jsem.

"N-neboj, Květino, bude to v pořádku," pokoušel se mne uklidnit a přitom se udržet pohromadě, "bude to v pořádku, takhle neumřu!" jeho ruce se tříštily, trhlina se jako rychlý had dostala až ke krku, možná jsem mu na maličkou chvilku i uvěřila, ale on musel vědět, že je konec. Paže, kterýma zoufale objímal svoje torzo, odpadly, první jedna, potom i druhá, tělo už nic nevázalo, tak se rozbilo na sto kousků, viděla jsem, jak z andělských očí vyprchal lesk, a všechny ty střepy, spousta střepů, zmizely skrz podlahu někam do neznáma.

Padla jsem na kolena, cítila jsem, jak mi srdce zběsile bije v hrudi a slzy v očích. A jakkoliv neuvěřitelně to zní, to nejhorší ještě přišlo.

Pode mnou se otevřela zem a já křičela, když jsem padala do temnoty. Moje první myšlenka byla, že mířím do Pekla - co by se jiného taky mělo dít, że? Hned se mi to potvrdilo, protože nachutné mlaskavé měkko, do kterého jsem dopadla, se hýbalo červy, tlustými jako moje prsty. Okamžitě jsem se hrabala ven z mršiny. Taky jsem zvracela, myslím že i víckrát než jednou.

Kolem mne byla smrt. Kosti, odporná zatuchlina, rozkládající se mrtvoly. Schoulila jsem se do klubíčka a rozevzlykala se. Bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Vím že to zní hrozně, ale ono to hrozné opravdu bylo. Kolem mne se shlukl kruh malých slizkých zrůd a pozorovaly mne příšerně lidskýma očima a SOUDILY MNE. SOUDILY MNE ZA CELÝ MŮJ ŽIVOT. BYLO TO TO TO NEJHORŠÍ CO JSEM KDY ZAŽILA. Zabila jsem anděla a teď jsem v Pekle, deníčku. PŘESNĚ TO SE STALO.

...tohle mimochodem taky ještě není konec. Myslím że bych tam zůstala třást se a plakat navždy, kdyby nepřišel on. Kdo je...? Do teď vlastně nemám páru. Zjevil se z nikama a jediným slovem všechny ty odpornosti zahnal. Okamžitě jsem se posadila a v úžasu na něj zírala, musela jsem vypadat hrozně, deníčku. Nade mnou se tyčil chlapec - možná spíš mladý muž, nevím, mohl být tak mojeho věku - na sobě měl černý plášť, který odhaloval nahou hruď, hnědé potrhané kalhoty, brnění z kostí a žádné boty, v ruce dlouhou hůl. Vyhrabala jsem se na nohy a snažila se uklidnit. Cítila jsem se, jakoby byl první člověk, kterého vidím po tisíci letech. Chtěla jsem ho obejmout, ale byla jsem příliš rozklepaná a vyděšená.

Vypadal úplně stejně rozrušeně jako já, když zvedl ze svého obličeje kostěnou masku. Nahlas jsem vydechla, úplně mne rozhodilo, jak krásný byl se svou ostrou bradou, výraznými lícními kostmi a světlými rovnými vlasy, neuspořádaně mu splívajícími pod ramena. Čeho jsem si všimla hned potom, a co bylo taky hodné rozhodění se, byly jeho oči, první jsem si myslela že jsou nějak špatně osvícené, ale to přece nebylo možné, byly růžové, tak hezky jemně, nikdy jsem nic takového neviděla. ...asi jsem na něj moc zírala, protože se mne zeptal, "co je?"

To jsem zpanikařila a řekla, že má hezké oči, a víš co on odpověděl??? ŽE JÁ TAKY, NEMŮŽU TOMU UVĚŘIT. SKORO JSEM TAM OMDLELA.

No... Trochu zbytek zrychlím, deníčku. Trochu jsem se tam před ním zhroutila ohledně toho mrtvého anděla, on očividně netušil co má dělat, ale tak nějak z něj vylezlo, že se sem do Pekla dostal úplně stejně, taky roztříštil posla nebes a já jsem první živá duše, kterou tu potkal. Jeho jméno je Jose. Možná se to píše Jozé - nevím, neptala jsem se ho.

Potom jsem ho kamsi následovala mrtvou krajinou, ty nevýslovně odporné bytosti nás pozorovaly z dír, pozorovaly MNE z dír, zpod rozkládajících se těl, popela, hnisu, ale neodvažovaly se přiblížit. Držela jsem se u mojeho zachránce co nejblíž a snažila se nerozhlížet. Ty potvory se ho hrozně bojí - vlastě všechny bytosti, co jsem tady zatím potkala. Cítím se u něj bezpečně... Teda alespoň před ohavnostmi... JÁ NEVÍM, HROZNĚ MNE DĚSÍ A PŘITAHUJE.

No a potom jsme už byli u něj doma... ...jeho dům je chýše, postavená z obrovského hrudního koše něčeho dlouho mrtvého. Strop a stěny jsou hadry, stejně jako podlaha a jakési lůžko. Na tom právě teď sedím, deníčku. Dál je tady bedna, sloužící jako noční stolek, na ní mistička loje s knotem, zdroj světla, a v rohu opřený obří meč, co Jose někde našel, jak mi řekl. Víc se sem už nevleze. Venku je zapálený oheň, taky cosi jako stůl, a nedaleko vytéká z černé skály slizká, krvavá voda. Ano, už jsem se v tom umývala. A ano, bylo to odporné, ale alespoň už smrdím jen jako peklo a ne jako mrtvola. Jose je někde venku, řekl, že jde sehnat jídlo, tak se trochu bojím, co donese.

Takže to byl dnešní den. Když to shrnu... Zabila jsem anděla, propadla se do pekla a asi se zamilovala. Je to bláznivé - ještě včera byl můj největší problém, že mám špinavou moji oblíbenou halenku a dneska - no, dneska nevím, jestli přežiju večeři, milý deníčku. Byla jsem úplně bez varování odtrhnuta od všeho, co jsem znala a vhozena do neznáma. Vždyť ani ty nejsi můj deníček. Ne, jsi nějaká... Náhodná kniha, kterou jsem tady našla. Doufám, že ti to nevadí. Ale tak... Popsané jsou jenom první čtyři stránky, tak co bych to nepoužila? Mimochodem, zajímalo by mne, co ty znaky znamenají. ...taky docela doufám, že nejsi obalený v lidské kůži nebo něco, i když to je docela pravděpodobné, soudím podle místa, kde teď bydlím. Dobře, raději tohle téma opustím.

Ještě napíšu, deníčku. Mám pocit, že toho bude mnohem víc, s čím se budu muset svěřovat. Jsem nakonec v Pekle, že ano.

- R.

----
Xddd k, věnování těm lidem:
Kate_Lupin_ (tebe jsem aktuálně sledoval ještě před tímhle, asi kvuli nějakým rpg??)
DarknesShiney_Vea (creepypasta a metal)
99KateyBlack99 (le potterhead)
Luna-upirka (tebe jsem taky sledoval xddd)