Pastevec a Nebe

10 4 4
                                    

Byl jsem s bratry na pastvě, když se to stalo. Kolem nás byly samé kozy a my tři jsme byli uprostřed hrozně důležité debaty o tom, jestli jsou žirafy reálné, když jsem najednou uviděl něco se třpytit v blízkém lesíku.

Čekejte tady, říkám bratrům.

Půjdeme s tebou, odpovídají a já vrtím hlavou a utíkám jim. Co kdyby to byl nějaký penízek? Ten chci pro sebe!

Konečně dobíhám. A ne - nebyla to mince.

V lese stála želva. A na ní seděl velký chlupatý čert, v ruce držel zrcádko a házel na mě prasátka. Čuměl jsem jako puk.

Konečně, promluvil divným hlasem a oči měl lesklé a černé jak korále, myslel jsem si, že jsi snad slepý.

Aha. Tak to nejsem, no.

Zazubil se a postavil se na kopyta.

Pojď, Pastevče, nebe ti má co říct.

Vyděsil jsem se. Já jsem mrtvý?

Nahlas se zasmál. Ne, nejsi, copak vypadám jako Smrt? Nebesa tě potřebují, stvořili tebe a další tři smrtelníky jako speciální zbraň proti jedné zrůdě.

...zajímavé.

Tak na co čekáš? Nastupuj!

Tak jsem nastoupil a potom jsme se vznesli. Padám na všechny čtyři a pevně se chytám krunýře. S hrůzou a fascinací hledím dolů, na zmenšující se pole, lesy a domy a moji bratři poplašeně křičí a mávají na mne a já se nemůžu hnout a kolem se míhají racci a holubi.

Proletíme mraky, povrch země zmizel z mlze, a míříme výš a výš, stále blíž k nekonečné modři. Sedám si doprostřed želvy. Čert mne pozoruje, vesele se směje a vyplazuje jazyk. Cítím se otupěle. Cítím se úplně mimo realitu.

Čerte, čerte, proč máš skleněné oči? Promluvím na něj, abych se zbavil jeho nepříjemné pozornosti.

Protože oči jsou okno do duše, odpovídá.

Ale já tam nic nevidím.

To protože nemám duši.

A proč máš tak velké rohy?

Abych se odlišil od nižších čertů.

A proč je slunce zlaté?

Protože stříbrná byla už zabraná měsícem a hvězdami.

A proč jsou kozy chlupaté?

Aby jim nebyla zima a nevypadaly ošklivě.

No a potom už jsme u modře a když si toho všimnu, tak se k smrti vyděsím, že mne to rozmáčkne, ale až na vykvíknutí, ČERTE! nestihnu pořádně začít vyvádět.

Přímo tam, kde se dělí barvy, necháváme s pekelníkem své tělesné schránky, a tvrdý krunýř protlačí to co z nás zbylo skrz bariéru. A ve chviličce už stojím na obraze celého světa, a mohutný černorudý stín, démon se zrcátkem na krku, co byl kdysi mojim čertem, se na mne vyplašeného šklebí hroznou spoustou zubou.

TOS MĚ NEMOHL VAROVAT?! Zaječím, když prvotní šok pomine a vůbec se ho nebojím, i když jsem alespoň o tři hlavy nižší než on.

Zapomněl jsem.

JÁ TĚ ASI PRAŠTÍM.

Ne, prosím ne, udělá ode mne krok dál a já se zmatu. Ty to ještě nevíš, Pastevče, ale tvůj dotek zabíjí nás nelidské bytosti. Prosím, nedotýkej se tady nikoho.

Chci mu nějak odpovědět, mám spousty otázek, ale najednou a úplně bez varování se mezi nás nażene nejméně tucet andělů, odstrčí ho ode mne, nahlas vzrušeně štěbotají a sahají na mne jedovatě zelenýma rukavicema, natáhnutýma až nad lokty. Jsou všichni hrozně bílí, čistí, nádherní, oči z nich přecházejí, a nikdo z nich nemá duši. Stříbrně svítí, skoro to oslepuje, a já svítím tisíckrát víc. Démon mi něco naznačuje posunkama, ale já netuším co a zmateně na něj čumím. Dojde mu to, plácne se do čela, já se cítím hloupě a on se rozhodne vyřešit to jinak.

HEJ, PTÁČATA!

Všichni andělé ztuhnou a otočí na něj hlavy. V jejich skleněných očích vidím bázeň a respekt. Málokdo mu dosahuje výš neż do pasu.

Mohli byste se uklidnit, ještě probudíte Stvořitele.

Okamžitě se zajímám.

Jakého Stvořitele? Boha?

Všechny bytosti ve skleněné místnosti si vymění pohledy, nikdo to vysvětovat nechce. Démon netrpělivě založí ruce. Chtěl říct, co si myslí, rozhodl se že to nechá tady na nadýchaných kadeřinkách, aby se nevyjádřil nesprávně, jak tomu říkávají, a stejně to bude muset být on, na koho ten úkol zbyde. Jejich chyba. Dal jim dostatečnou šanci zjemnit pravdu.

Tak, Pastýři, v první řadě to není žádný Bůh. Jasně, můże být všemocný, mohl stvořit vše, ale nějaké milování všeho a všech? Ne, pff, kravina. Możná kdysi Bůh byl, ale už není. Miluje jenom sebe. Sebe, Osud a možná Smrt. A spí. Spí a je vždycky hrozně otrávený, když ho probereme, że se má starat o chod věcí, tak jak by měl. Říká że to má dělat Osud. Jenomže Osud nikdy nikdo neviděl. Osud neexistuje, Pastýři! Osud neexistuje a my jsme tady, uvěznění s neschopným Stvořitelem, naprosto bezbraní ohledně asi poloviny věcí, co se se světem děje!

Vypadal rozzuřený. Všichni andělé hleděli do země styděli se a báli se a já tak trochu nevěděl, co si o tom mám myslet a co dělat s touhle naplou atmosférou, co démon vytvořil. Bylo ticho.

Už jsem se chtěl začít ptát, proč bychom neměli probudit Stvořitele, když tu se ve dveřích objevila velká bílá osoba. Schovám se za bílý dav.

Co se tady děje? Rudý? ...kde je člověk?

Byl to anděl, vysoký asi jako můj démon, vytáhlý a jasný, nebyl jsem si jistý, co je za pohlaví. Mělo to na sobě úplé kalhoty pod kolena a košili. Vlasy byly stříbrně bílé a točily se mu kolem hlavy ve výrazných kudrlinách. V jeho křídlech jsem zahlédl třpytit se několik zlatých perutí.

Tady je, Pírko, odpovídá Rudý a ukazuje na mne. Vylezu zpoza malých andělů.

Oh.

Pírko ke mě příjde a měří si mne kritickým pohledem. Dej mi tohle, sebere jednomu z malých andělů rukavice, neslavnostně si je natáhne na ruce, chytne moji bradu do prstů, prohlédne si můj obličej, z jedné strany, z druhé strany, promne si pramen mojich vlasů, kontroluje velice zblízka moje oči. Co jsem, nějaký výstavní kůň, chci se ptát kysele, ale nedá mi prostor.

Jo, to půjde. Mohlo to dopadnout líp, ale půjde to.

Nevím jestli to mám brát jako kompliment nebo co, ale nezáleží na tom, protože to nebylo mířené na mne.

Pojď za mnou, člověku. Ukážu ti Nebe.

....tak se teda rozejdu za andělem ven ze skleněných dveří. Přede mnou se otevře obrovský prostor, vidím další dveře, stovky dveří, stovky svítivých nepříjemných chodeb, labyrinty, labyrinty, labyrinty, náměstí černých cihel a statné stromy pokryté tisíci malých pastelových kvítků, cítím démonův studený dech na svém krku. Ohlédnu se. Šklebí se na mne hroznou spoustou zubů.

Bojíš se, Pastevče?

Ne, nebojím, démone.

Zachechtá se.

To je dobře.

Skleněné očiKde žijí příběhy. Začni objevovat