Rose a Já

1

Je právě 7:40 a já už jsem zase zaspala. Poslední dobou se mi to stává často. Aspoň máš štěstí v tom, že do školy to mám pěšky 10 minut. Rychle jsem vstala z postele a šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej, vyčistila jsem si zuby a vrhla jsem se ke skříni. Vzala jsem bílou halenku a k tomu černé džiny. Dneska jsem na rozmyšlenou moc času neměla. Běžela jsem rychle do kuchyně, jestli tam ještě nepotkám matku, která by mě mohla odvést. Takové štěstí jsem neměla. Na stole ležela moje snídaně. Toasty se sýrem a vedle nich byl lísteček. Snídani jsem si zabalila do batohu a začala jsem číst:

Liso, dneska jsem musela do práce dříve, ale nezapomněla jsem na tebe. Nachystala jsem ti snídani, ale svačinu si vezmi sama. V lednici je jogurt. Domů se vrátím kolem 20h, tak to tu zvládni. Ještě bych tě chtěla poprosit, jestli by si nezašla nakoupit a pak navštívit dědu do nemocnice. Mám tě moc ráda.                                Mamka

Matka na mě moc času nemá. Chodí do práce, kde je od rána do večera. Nemám se čemu divit, protože nejsme na tom finančně nejlépe, tak se snaží dělat co může. Navíc její otec (můj děda) je v nemocnici, kvůli nádoru na plicích. Náš otec od nás odešel, když mi bylo 6 let, takže žiji sama s matkou. Jsme na všechno sami, ale nevadí mi to. Zvykla jsem si na to a upřímně mě víc štve, když nás ostatní litují.

Do školy musím sprintovat. Nesnáším, když už zavírají školu a já musím zvonit na hospodářku. Nejhorší je na tom to, že když někdo přijde pozdě do třídy, je to trapas jak něco. Všichni se smějí a nezbývá nic, než si sednout a koukat do blba.

Do třídy jsem vešla 8:10, což u mě není až tak hrozný. ,,Slečno Urbanová, můžete mi odůvodnit váš pozdní příchod?" vyjekla učitelka. Tahle učitelka nás popravdě nesnáší, celou naší třídu. Bohužel s ní máme dva předměty a to tuhle blbou angličtinu a tělocvik.

,,Omlouvám se paní učitelko, ale zaspala jsem," snažila jsem se to říct co nejsmutněji, ale o ní to bohužel nějak neplatí. Kývla na mě ať si jdu sednout a začala něco ťukat do počítače. Já jsem si sedla vedle mého teplého kámoše, se kterým se znám od školy. Je to můj nejlepší kamarád a taky nejnormálnější. Lukas byl velmi chytrý a skoro všichni se mu smáli, že byl šprt. Pokud vím, on se neučí, má to prostě v hlavě, což mu fakt závidím. Někdy i slýchávám, že si o nás šuškají, že spolu chodíme. Ale jak chcete vyvrátit to, že jsme jen nejlepší kamarádi? A navíc, on není na holky... Jsou to prostě jen blbí pomluvy.

Po škole vždycky chodím s Lukasem do kavárny, kde si dáme rychlý oběd a vykládáme si o životě. Většinou tam strávíme třeba 2 hodiny, ale dnes mám celkem nabitý program. Lukas byl tak hodný, že mi pomohl s nákupem. Koupila jsem jenom to nejdůležitější a to pečivo, sýr, šunka, vejce, máslo. Bydlí kousek ode mě, takže máme společnou cestu domů. Bydlí vlastně 2 bloky ode mě. 

Věci jsem uklidila do kuchyně a šla rychle na zastávku. Autobusem do nemocnice je to 20 minut. Moc často tam nejezdím, protože si s dědou stejně nic neřekneme. Mluvíme jen o škole a to jako ty typické otázky jací jsou spolužáci, co známky a různé otravné otázky. 

Mám hodinu na to být s dědou. Sestřička se mě jako první zeptala, jestli mi bylo už 18 let. Většinou jsem tu byla s matkou, takže se na nic neptali. ,,Dobrý den, bude mi 17 a jdu navštívit mého dědu Thomase Griffiho," snažila jsem se zachovat v klidu, ale sestřička se na mě s údivem podívala. ,,Je mi líto, ale nemohu vás k němu pustit. Jeho zdravotní stav se zhoršil a myslím, že pro vás bude lepší, když ho navštívíte, až bude v lepším stavu. Vyřiďte prosím své mamince, že s ní potřebuje pan doktor mluvit." Docela mě to zarazilo. Při cestě domů jsem na to pořád musela myslet. Vím, že jsme si nic moc s dědou neříkali, ale záleželo mi na něj. Teď jsem se hlavně bála o matku. Jak na to bude reagovat? 

Doma jsem si sedla na gauč a chtělo se mi brečet. ,,Co když se dědovi něco stane? Co když se matka z toho zhroutí?" říkala jsem si sama pro sebe, přitom mi slzy stékali po tváři.