"Tak ... dneska naposledy ..." Potichu si řekla profesorka Matesová v ředitelně a dívala se přitom z okna.
Bylo zataženo, mraky šedé, jako staré činžovní domy, vlhký vzduch, špatný na dýchání, celkově o se tak nesla špatná atmosféra. Začínalo pršet. Profesorka zavřela okno, vzala si kapesník ze zásuvky a otřela si slzy z očí. Posadila sobě do křesla a dívala se na bustu Masaryka, co byla na polici naproti ní. Téměř vsechny věci byly už naskládané ve starých krabicích vedle východu z ředitelny. Místnost byla skoro celá. Jen stůl, židle, pár šanonů, prázdná nástěnka, prázdné skříňky a prázdné police, tedy kromě toho Masaryka, který naspadal profesorce Matesové do osobního vlastnictví. Místnost působila celkem depresivně ...na profesorku Matesovou dvojnásobně. S brekem vystartovala z křesla a utekla z ředitelny na chodbu. Znovu otevřela okno a hltala co nejvíce čerstvého vzduchu.
Někdo se profesorky Matesové dotkl, zaklepal jí na rameno. Profesorka se lekla, protože měla upoutanou pozornost na dění na ulici, když se dívala z okna a nadechovala se zhluboka čerstvého vzduchu. Prudce sobě otočila s vyděšeným výrazem. "Co je?! Jo, to jsi jen ty ... uf, myslela jsem, že to je Dagmara, která mě chtěla zase prudit s těma jejíma kecama o ředitelce." Vydechla si prof. Matesová.
"Teda ... takovou tě neznám." Zasmála sobě kolegyně dobrá kamarádka Marcely (prof. Matesové) profesorka Eva Krumbachová. (Vilma Cibulková) Štíhlá žena, průměrné výšky, blondýna, ve věku 48 let. Na sobě měla bílé tričko, černou sukni ke kolenům a stála na vysokých lodičkách. "Jsi v pohodě Marcelko? Jsi celá bledá .... nechceš jit domů, nebo k doktorovi?"
"Ne! Právě doktor mě zbavil ředitelky. Svůj poslední den ředitelky strávím tady ve škole!" Rozčíleně zároveň s tragickou tváří řekla profesorka Matesová.
"Tak jo, promiň, tak jsem to nemyslela. Ale v kabinetě mám tu malou pohovku, co mi dala sekretářka, jak si kupovali novou. Nechceš sobě tam jít aspoň na půl hodinky natáhnout? Dneska stejně už nemáš žádné povinnosti a já učím až od jedenácti hodin. Je půl devátý. " Přátelsky nabídla Eva Marcelce a dala jí to ruku na rameno.
"Ach .... no .. asi jo no. Mám závratě." Pořád se stejně tragickou tváří souhlasila profesorka Matesová (Marcelka).
"Halo Marcelko!" Dobýhala profesorka Frösslová Marcelku, když byla uz na odchodu. "Ahoj, tak ... jak se cítíš?" Vydýchala se z běhu profesorka a s úsměvem se vyptávala.
Profesorka Matesová se na profesorku Frösslovou podívala jako na otravného školáka s výrazem totální nezajímavosti a trapnosti. Výraz v tváři profesorky Matesové říkal profesorce Frösslové něco, jako "Deláš si ze mě srandu? Raději odpal." Profesorce Frösslové to poměrně rychle došlo. Úsměv na tváři její se vytratil asi tak stejně rychle, jako ona, kdyz uraženě zas utekla stejným směrem, odkud přiběhla. Po odchodu profesorky Frösslové se na sebe Eva a Marcelka podívaly neutrálním výrazem a pak se do vteřiny přesně začaly smát, ani nevěděly čemu.
Přišly k Evě do kabinetu a Marcelka se natáhla na malý gaučík.
"Zvládáš to?" Zeptala se starostlivě Eva.
"Jo ... to bude v pohodě ... Jen si prostě si nemůžu zvyknout na to, že jsem byla 12 let ředitelkou na této škole a pak to po mně převezme taková ... megera!" Naštvaně řekla Marcelka.
" Tak proč jsi ji navrhla? Když sama víš, jaká je?" Zeptala se Eva.
"Ano ... protože vím, jaka je ... megera, ale je tu jediná. Kdo tu školu můze vést. Nikdo jiný tu není schopný. Jen ty jsi mi nechtěla dělat ani zástupkyni, co si pamatuji."
