Sestřička (Wedry)

14. část

Radek

Nakonec jsem nás mými emocemi přemýšlel. Ano, lhal jsem. Mám se úplně skvěle. Vždyť jsem poprvé s někým venku! Je to úžasné.

,,Tak kam chceš?" Zeptala se mě. Sakra. O tom jsem nepřemýšlel. Do háje.

,,Mno.. Víš.. Já to tady moc neznám. Jen když jdeme do školy, ale to většinou ještě hlídám Annie, aby se jí něco nestalo cestou." nervózně jsem se pousmál.

,,Ty tady bydlíš, ale neznáš to tady?" asi bych měl říct pravdu.. Nechce se mi, ale přeci jen je to má nejlepší kamarádka. Asi. Nemám jiné přátele. Nevím jak přátelství vypadá nebo tak něco. Nevím o tomhle nic. Ale pro teď ji věřím. Je jediný, kdo se mě kdy zastal. Plus Martin.

,,Matka mě nepouští ven. Tedy nepouštěla. Má nového přítele, takže mě poprvé pustila. Popravdě ani nevím, co mám dělat nebo říkat."

,,To mě mrzí. Dělej cokoliv, říkej cokoliv. Nemusíš se přetvaŕovat. Vždyť jsme nejlepší přátelé." široce se usmála a ukázala své bílé zuby. Je tak milá. Obejmul jsem ji, aniž bych si to uvědomil. Po asi vteřině, co mi to došlo, jsem od ní poodešel.

,,Promiň. Tohle vše je strašně nové pro mě. Musím si zvyknout." Co udělala mě překvapilo. Mile překvapilo.

,,To je v pořádku. Říkala jsem, že můžeš dělat cokoliv a taky říkat cokoliv." Řekla v obětí. Přimáčkl jsem si ji k sobě ještě více.

,,Děkuji." Poprvé v životě jsem řekl něco beze strachu, z hloubky srdce. Dokonce mě to až vyděsilo, když jsem to řekl.

,,Tak já navrhuji procházet se po parku a trochu více se poznat."

,,Jde to vůbec ještě více?" zasmál jsem se.

,,Minimálně o tvoji rodině bych chtěla vědět víc. Říkal jsi mi něco. Ale nikdy to nestačilo na celou cestu domů a pak jsi začínal vždy od znova. Takže teď máme dost času." Měla pravdu. Ne že bych zapomněl, kde jsem skončil nebo tak. Nechtěl jsem ji to dovyprávět. Za naši rodinu jsem se styděl. Matka alkoholička. Táta nikde.. Annie je malá. Přítel od matky se nás snaží chránit. Daří se mu. Matka je čím dál tím lepší. A to myslím zcela upřímně. Kdybych ji měl porovnat s matkou před týdnem.. Radši mám tuto matku. Už ji dokonce občas říkám mamka. Nezvyk.

Prokecali jsme celé tři hodiny. Pak jsem šel rychle domů, protože jsem už tak šel pozdě. Mamka mě zabije. Totálně.

,,Promiň matko. Přišel jsem o pět minut pozdě. Omlouvám se." čekala jsem křik, facku, cokoliv. Tohle ale rozhodně ne.

,,To je v pořádku. Příště prosím přijď v čas. Chladne ti jídlo. Máš ho v kuchyni na stole. Kdyžtak si ho jen ohřej." Usmála se. Ona se usmála. Mno tak to nene.. Martin je kouzelník. Počkat.. Kde vůbec je? A co Annie?

,,Děkuji. A kde je vůbec Martin a Annie."vZkusil jsem se zeptat, dokud je milá.

,,Hrají si. Koukám na Ordinaci, tak mě prosím neruš a jdi si pro to jídlo." Ona.. Poprosila?! Co se tady děje? Zkusím se zeptat Annie. Martin mi neodpoví, to mi je jasné. Nechce, abych o něčem věděl.

Po podivuhodně dobrém jídle jsem šel za Annie. Doopravdy si hráli. Byla roztomilá.

,,Radku!! Chyběl jsi mi. Ale Martin si se mnou hrál a dělal mi úkoly." zasmála se.

,,Ne, tys dělala úkoly. Já jen pomáhal." namítal.

,,Ale tys je psal, takže jsi je dělal ty. Radila jsem aspoň. Takže je to vlastně práce nás obou!" zasmál jsem se nad jejím přemýšlením. Je to chytrá holka.

,,No nic. Já jdu za maminkou. Mimochodem tě vítám zpět Radku. Potom si musíme promluvit." Chtěl odejít, ale já ho zastavil.

,,O čem?"

,,Musíme si promluvit jako chlap s chlapem. O té holčině. Vypadá mile." Mrknul na mě a odešel. Tak to je v háji...

- [#÷#]