Bolest. Bolest. Bolest. Nic jiného. Nedokážu ani otevřít oči. Umírám? Asi. Nedokážu si nic vybavit. Jak jsem mohl takhle skončit? Nevím. Vnímám jen tu nesnesitelnou bolest. Můj obličej, ruce, nohy pokrývají modřiny. Jizvy. Rány. Oblečení je pokryté špínou a mou vlastní krví. Vlasy jsou slepené krví a špínou. Jsem troška. Zbytečná existence. Naprosté nic. Najednou mě někdo chytl za vlasy. Divím se, že se mě vůbec dotkl. Trhl za ně a hlavu mi zvrátil dozadu. Jako elektrický proud mnou projela další vlna bolesti. „Jsi troska. Nedokážeš se ani bránit. Pouze kňučet a prosit. Nezasloužíš si žít. Ty můžeš jen trpět.“ zašeptal mi do ucha nějaký hlas. Neznám toho člověka, kterému patří a přesto mi přijde povědomý. Uchechtl se a plivnul mi do tváře. Měl pravdu. Nezasloužím si žít. Proč mě tedy nezabije? Kroky. Rychlé, přibližující se kroky. Hlasy, které se mezi sebou baví. Podařilo se mi zachytit pouze kousky. „Rychle! Už jsme blízko! Rozdělíme se! Pokračujte tudy! Konečně jo dopadneme!“ nechápal jsem. Koho dopadnou? Stisk mých vlasů povolil a já se odporoučel k zemi. Poslední co jsem zachytil než jsem odmdlel bylo sprosté zakletí a rychlé kroky vzdalující se pryč.
