14 dní. 10 hodin. 39 minut. Ne počkat. 40 minut. Další nudný stejný den. Proč se smrt ještě nedostavila. Má nějaké zpoždění. Někdo by jí měl připomenout že se tu má stavit. Nebo bych jí jít naproti. Zaskřípání kliky a následné otevření bílých dveří mě vyrušilo z myšlenek. Kdo si to dovoluje? Anděl. Krásný. Ne nádherný. Má nové vlasy. Růžové. A nový sestřih. Je dokonalý. Přímo jsem na něm visel očima. Přešel až ke mě a smutně se usmál. „Jine pojď. Něco ti ukážu." poslechl jsem. Musím poslouchat. Jinak by přišel velmi bolestivý trest. Anděl mě chtěl chytit za ruku. Ucukl jsem a posunul se od něj dál. Co když ho nakazím a potom bude stejná troska jako já? Ne to nedopustím. Postavil mě přes zrcadlo. Nedíval jsem se na sebe ale na něj. Určitě je hezčí než to co bych viděl. „Jine podívej se do toho zrcadla. Pořádně se prohlédni." udělal jsem co řekl. Podíval se na sebe. Nebo spíš na to co ze mě zbylo. Bledá, našedlá, šupinatá a suchá pleť. Vystouplé kosti. Propadlé, prázdné oči bez života. Vypadané vlasy. Kostnaté ruce a nohy. Velké plandavé oblečení ve kterém jsem se ztrácel. Svůj pohled jsem přesměroval na anděla. „Vidíš to Jine, vidíš to. Pokud nezačneš jíst zemřeš." prosil mě očima. Prosil abych začal jíst. Smutně jsem se na něj usmál. „Ale mě to nevadí." poprvé a naposledy co jsem kdy komu na něco odpověděl.
