Zaklínač na cestách

1. Marigoldovo sendvičové blouznění

Napiš příběh o sendviči.

"Geralte, já mám hlad!" zaskučel, snad už po sté, Marigold.
Zaklínač jeho stížnosti ignoroval, popohnal svou jankovitou kobylu patami k rychlejší chůzi.

"Když sebou hodíme, do večera můžeme sedět v hospodě a tam si pak naláduj břicho k prasknutí. Tak dělej, popožeň toho svého líného valacha." Vyhlížel nějakou známku blížící se vesnice nebo městečka.

Před třemi dny se spolu vydali z Novigradu směrem na východ. Geralt měl v plánu poohlédnout se po nějaké práci pro zaklínače. Zapomněli hlídat cestu a jednoduše se ztratili.
Nebylo by to tak zlé, kdyby Marigold nepřesvědčil zaklínače, že zná cestu, pobídl ho, aby jel za ním, načež po dvouhodinovém bloudění přiznal, že si nejspíš spletl místo a netuší, kde teď jsou.

Utábořili se v lese, oheň nerozdělali, protože po mohutných deštích v minulých týdnech bylo všechno dřevo rozmáčené. Geralt doufal, že dalšího dne si povedou lépe a brzy najdou nějakou stezku.
Protože nečekali takové komplikace, došly jim zásoby jídla už druhý den a tak trubadúr kňoural už několik hodin.

"Geralte?" ozval se pěvec.

"Poslouchám."

"Nemáme alespoň sušené maso? Nebo kůrku chleba?" ptal se Marigold.
Zaklínač mlčel.

"Nemůžeš se podívat k sobě do brašny?" dorážel trubadúr.
Geralt protočil oči a zašmátral v sedlové brašně. Opravdu tam našel malý skrojek starého tvrdého chleba, který tam vozil pro Klepnu, svou kobylu. Hodil jej po svém společníkovi.

"Bude ti to stačit? Protože nic jiného už nemám," prohlásil zaklínač, pokračuje v jízdě travou skrz neznámou louku ukrytou mezi lesy.

Marigold se zadíval na ubohý zbytek chleba.
"Geralte?"

"Co zas?"

"Děkuji ti. Tento chléb nechť se v ústech rozplývá na jazyku. Nazývám tě sendvičem! Ó ano, budeš měkký velmi chutný sendvič, s tuňákovým masem, obložený zeleninou, po vnitřních stranách namazaný máslem," začal se trubadúr rozplývat a komentovat svoje představy o ztvrdlém chlebu.

"Napíšu o tobě baladu, kterak díky tobě dva chrabří cestovatelé nezemřeli hladem, jak jsi položil svůj život ve prospěch životu dvou lidí. Jak se ze skrojku chleba stal vynikající pokrm," brebentil dál, snad již blouznila hlady.

"Marigolde?" ozval se zaklínač.

"Ano mistře meče, ani ty nebudeš hlady trpiti, tento dokonalý sendvič..."

"Sklapni!" Ukončil jeho samomluvu.

Projeli loukou, trubadúr stále ještě posvátně držel skrojek tvrdého chleba v ruce a váhal, kdy se do něj zakousne, nejspíš uvažoval, čím vším bude jeho předstíraný sendvič naplněn.
Projížděli právě pod prvními větvemi stromů na okraji louky, když Geralt zastavil koně a naznačil společníkovi, aby udělal totéž a byl potichu. Zazdálo se mu, že v houští něco nebo někoho zahlédl.
Seskočil z koně, vytáhl jeden ze svých mečů, které nosil na zádech a velice potichu se kradl k místu, kde postava zmizela.

Marigold ztuhl v sedle, strachy ani nedutal, domnělý sendvič stále v ruce.
Tu najednou Geralt poskočil kupředu, natahuje jednu ruku za vyvrácený kmen stromu. Z temného úkrytu vytáhl človíčka, ne většího než desetileté děcko, vzezřením podobající se potulnému chlapci.

"Jakpak ti říkají?" zeptal se osůbky.

"Pche, nic ti neřeknu!" prskl človíček, překřížil si ruce na prsou a vyzývavě se díval na zaklínače.

"Já jsem Geralt, zaklínač," představil se bělovlasý a usmíval se na chlapce.
Marigold sesedl z koně, vida, že nebezpečí nehrozí a vydal se k těm dvěma.

"Vím, že jsi bůžek," řekl Geralt malé osobě, "nechci ti ublížit, potřebuji jen poradit cestu."

"Takovej usmrkanec," zasmál se Marigold, který k nim právě došel.
"Vůbec se s ním nedohaduj. Na děcka se musí rázně. Hej, smrádě, kudy do nejbližší vesnice? Nekoukej tak na mě a honem ukaž cestu!"

"Marigolde, sklapni!" obořil se na něj zaklínač.
"Opravdu ti neublížíme, jen potřebujeme znát cestu, kudy odsud nebo alespoň, kde se nacházíme," vysvětloval bůžkovi a zároveň jej pustil.

Už už to vypadalo, že se chlapec otočí a uteče pryč. Když tu se náhle zaměřil očima na Marigoldem vysněný sendvič, který trubadúr stále držel v ruce.
Geralt postřehl bůžkův pohled.

"Chceš ten chleba?" zeptal se ho vlídně. Bůžek pomalu pokýval hlavou.

"Dobře, dám ti ho, ale pomůžeš mi," nabídl človíčkovi dohodu.

Bůžek na něj upřel své ohromné modré oči. Víc než doposud teď vypadal jako malé rozcuchané dítě upírající zrak na sladkost, dobrůtku, kterou může mít jen svátečně.

"Jmenuji se Janek," řekl rozvážně, dětským vysokým hláskem.
"Nedaleko odsud je moje vesnice Sled, asi hodinu chůze." Mlsně se oblízl.

"Marigolde, dej mu ten chleba," přikázal zaklínač, "děkujeme ti, Janku."

"To není chleba, nýbrž sendvič s tuňákem, salátem, máslem, rajčaty a.." Trubadúr zachytil Geraltův pohled.
"Tady máš a promiň za to, že jsem tě nazval usmrkancem. Nechť ti tento sendvič přinese potěšení v žaludku, jako by býval potěšil mne." A podával mu tvrdý chleba.

Janek se na Marigolda díval jako na blázna, očividně si nemyslel, že je to sendvič. Ale chleba si od něj vzal a začal se smát, výskat a skákat u toho.

"Pojďte, pojďte za mnou, ukážu vám, kudy k cestě do mé vesnice." A poskakuje se vydal směrem, který předtím naznačoval Geraltovi.

Rozloučili se s Jankem na konci lesa. Ten se stále radoval z chlebové kořisti. Zamával jim a zmizel v houští.
"Doufám, že tam mají pořádný hostinec." Začal zase Marigold.
Geralt ho už neposlouchal, popohnal Klepnu. Sám měl totiž hlad jako vlk a nemohl se dočkat, až si k výbornému jídlu dá i dobře vychlazené pivo.

Trubadúr také kopl svého valacha do slabin, aby ho přiměl k rychlejšímu pohybu. Nahlas začal skládat baladu o sendviči. Zněla nějak takto:

"Měl jsem skvělý sendvič v kapse,
Poslední jídlo na naší cestě,
P

otkali jsme bůžka v lese,
Dohadovat se s ním, riziko nese.

Když lstí nás oklamati chtěl,
Sendvič nám krk zachránit měl,
Za ukázání cesty chleba jsme mu dali,
Jak to jídlo skvěle chutná, jsme mu namlouvali.

Ó sendviči, tys život nám zachránil,
Zakletí lesním bůžkem si zabránil."