Noční můry [SPN-FF]

Kapitola 1.

Píp...píp...píp... strašlivý ďáblův hluk se ozýval přes celý můj pokoj.  Nepřestával, stále pípal a i přes moji nadávku věc nesklapla, dokud jsem rozespale nenatáhla ruku a neshodila ten strašlivý krám z nočního stolku na zem. ,,Do háje s tebou!" Zavrčela jsem a konečně si oddychla, když krám přestal trápit mé vstávání. Pomalu jsem se posadila a s nesrozumitelným brbláním o tom, jak si musím koupit nový, lepší budík, jsem tu otravnou věc dala zpátky na stůl a koukla na čas. Bylo už 5 hodin- pravý čas na vstávání do práce.
Moje nohy kupodivu unesly mé unavené tělo až do koupelny, kde jsem udělala potřebnou hygienu. Po koupelně jsem se už převléknutá do pracovní košile a kalhoty přesunula do kuchyně, kde jsem dala vařit vodu na svoji vysněnou kávu. Pustila jsem klikem rádio. Na chvíli se zaposlouchala do rockové písničky a občas si i zabroukala chytlavou melodii, když jsem si šla pro mobil a tašku.
Konvice začala syčet, jakmila jsem se vrátila s taškou a mobilem v ruce do kuchyně. Rychle jsem věci odložila, ,,no jo, no jo! Káva!" Oslovila jsem hlasitou konvici, která se automaticky vypla, hned jak voda byla ve varu. Chvíli jsem počkala a nalila horkou vodu do svého hrnku s přichystaným kafe. Usmála jsem se. Jak já jsem se na to kafe těšila! Nebýt náhlého zvonění mobilu, dopřála bych si nějakou poslední relaxaci před prací.
Povzdychla jsem si.
Odložila jsem konvici, zamíchala kafe a po té se natáhla ke stolu pro mobil s volajícím. Jedným tahem jsem hovor přijala.
,,Haló? Tady Chelsea Kearsová."
Představila jsem se a hned se mi svraštilo obočí, když jsem zjistila, kdo volá.
,,Ano, ano. To jsem já...ano, dneska mám službu. Prosím? Vražda? ...Jo, určitě, hned budu tam."
A velice zajímavý hovor skončil. Jediné co jsem pochopila bylo to, že ve staré ulici se odehrála v rodinném domku vražda- nebo aspoň si to myslí. Kdyby to věděli přesně, asi by mne nevolali, no ne?
Tak i tak, rozhodla jsem se svoje kafe přelít do termosky a vypít si ho cestou.
Čekala jsem, že dneska mi hodí další případ, ale nečekala jsem, že zrovna tohle. Se zamručením jsem vypla rádio, vzala na sebe černou koženou bundu, tašku přes rameno, mobil do kapsy a klíče s termoskou horkého kafe do ruky. Vyrazila jsem vzhůru ke svému autu a s nasednutím a následném nastartováním jsem vyjela na cestu.

Cesta netrvala dlouho, jak jsem si zpočátku myslela. Ukázalo se, že místo činu nebylo zas tak daleko a že má káva dost dlouho nevydržela. A to uběhla teprve hodina.
Zaparkovala jsem s autem co nejblíž jsem mohla. Už jsem viděla ty žluté policejní pásky, co ohraničovaly vchod na parcelu domu. Zahlédla jsem vykopnuté dveře a pár rozmlácených květináčů či trpaslíků.
Dle toho už jsem z dálky věděla, že se opravdu dozvím vše až uvnitř. Vystoupila jsem tedy z auta.
,,Dobrý den, jsem Chelsea Kearsová. Vyšetřovatelka. Prý se mám zde setkat s kolegou. Však víte, kvůli případu." Vytáhla jsem na policistu u pásky svůj identifikační odznak a s jeho pokývnutím jsem vstoupila na pozemek domu. Nemohla jsem si nevšimnout zvláštních dvou mužů v sáčku, co si z dálky u černého starého auta prohlíželi dům. Jakmile jsem na ně delší dobu koukala, hned se otočili. Povzdychla jsem si a raději opatrně vešla do domu.
,,Chelsea! Konečně jsi tady, co ti tak dlouho trvalo?!" Hned se po mne oháněl známý mužský hlas kolegy z práce.
,,Ale, Jamesi! Taky tě ráda slyším. A to víš, ty koťata se ze stromu samy nesundají." Zašklebila jsem se. Když jsem začínala, tak mě měl na starosti. Teď však jen"náhodou" spolupracujeme na těch samých případech.
,,Takže vražda?" Optala jsem se trochu unaveně, když mě táhl mezi policií a bordelem do kuchyně. Všimla jsem si pár maličkostí, jako prasklých skel obrázků na zdech, suché kytky a nebo chybějící obuv. *To ta rodina chodila bosy, nebo je zabili kvůli botám?* Pomyslela jsem si a raději už s cuknutím hleděla na spoušť v kuchyni.
,,Kelly Greensová, 36 let, matka jednoho dítěte, přesněji dcery. Podle všeho asi došlo k vloupání, následně boji v kuchyni a částech chodby."
,,Boj a vloupání?"
,,Ano, aspoň je to tedy nejbližší možné vysvětlení. Myslím, že stačí jen najít nějaké důkazy toho pachatele a bude hotovo."
,,To si nemyslím..." ,zamručela jsem nesouhlasně a začala se mezitím rozhlížet na spoušť, ,,...nevypadá to jako vloupání. Nádobí je všechno roztříštěné na zemi, to ano, ale kdo by tohle udělal a přitom se sám nezranil? Spíš to vypadá, jako zemětřesení, ale to jak vím, včera nebylo a kdyby ano, určitě by to ovlivnilo celý dům...už jste se optali její dcery?"
Optala jsem se na konci svého vysvětlení a shýbla jsem se z k zakryté matce. Trochu znechuceně jsem na její tělo pohlédla a hned zpáky zakryla, když jsem cítila svojí včerejší snídani v krku. Ty rány vypadaly opravdu škaredě.
,,N-"
,,Ano! Už jsme se zeptali, nebojte slečno."
Ucukla jsem. Místo Jamese se ozval úplně neznámý hlas. Otočila jsem se, postavila se a pohlédla se na dva muže, které jsem již zahlédla venku.
,,A vy jste...kdo?"
,,David Watson a George Canada, zvláštní agenti FBI." Hned se ozval jeden nižší muž se světle hnědými vlasy s odznakem FBI v peněžence. Stejně tak i jeho o trochu vyšší kolega.
,,FBI? Copak tenhle případ potřebuje FBI?" James se zmateně zamračil. Nedivila jsem se. Taky se mi svraštilo obočí do mírného zamračení.
,,Ah, no, protože tohle není jediný případ se stejným koncem, FBI o to dostala zájem." Odpověděl tentokrát ten vyšší kolega, co se nazval Georgem.
,,Aha...Takže FBI teď místo důležitých případů, krade tyhle nechutnosti vyšetřovatelům?" Zašklebila jsem se a cítila jsem, jak mě James začal překvapeně sledovat. ,,Moc přesvědčivé to nebylo, ale nebudu se tady rozčilovat s "FBI"." Zamručela jsem trochu rozpačitě.
,,Eh, nebojte slečno. Potřebujeme se jen na chvíli porozhlédnout a pak vám to přenecháme."
Povzdychla jsem si. James se otočil na muže a pokývl souhlasně. Sice se nám to nelíbilo, avšak co můžeme teď dělat?
,,Dobrá, očekávám, že to nebude trvat moc dlouho." Namítla jsem a přenechala jim tedy prostor. Otočila jsem se na patě a šla jsem se porozhlédnout po domě, zda nenajdu nějaké důkazy, či něco, co by nám pomohlo v kauze.