Kráčela jsem školní chodbou... S myšlenkami, že už nikoho nemám.... A bylo to tak....
Mé myšlenky se vraceli k jednomu osudnému večeru.... Byla jsem doma a chystala večeři, když najednou u mě zazvonila policie. "S lítostí vám oznamujeme, že......"
"Mio, chápu jak se cítíš, ale musíš s námi spolupracovat!" Díval se na mě soucitně ale přitom trochu rozlobeně ředitel, když jsem ho už zase přesta vnímat. " Vím, že je to pro tebe těžké přijít o posledního člena rodiny, ale musíš se mnou a tady paní ze sociálního zařízení spolupracovat. "
" Promiňte " špitla jsem. " Neomlouvej se, vím, že je to pro tebe rána a jestli chceš můžeme to nechat na zítra jestli se na to necítíš, ale do konce týdne musím vydat zprávu a pak tě odvést do dětského domova. " Při té vjetě ve mě tak hrklo a chtělo se mi zase brečet. Teď už jsem opravdu sama...
